FaktHusty.cz
Česká televize předvedla 3. listopadu mimořádné vysílání. Některé pořady zmizely z obrazovek, zaměstnanci vyhlásili stávku a veřejnost se dozvěděla, že budoucnost veřejnoprávního média může být vážně ohrožena. Jenže jak upozornil server EnergoZrouti.cz, za dramatickými apely na zachování financování se skrývá také poněkud méně romantická kapitola televizního hospodaření. Statisícové manažerské platy, milionové odměny a rozpočet, nad kterým by obyčejnému koncesionáři pravděpodobně vypadl ovladač z ruky.
Zatímco divák sleduje prázdné studio a poslouchá varování před nejistou budoucností, v nejvyšších patrech Kavčích hor se počítá s částkami, které většina českých domácností neuvidí ani za několik let práce. Takový televizní thriller by nepotřeboval scénář. Stačilo by promítnout výplatní pásku vedení.
Podle oficiálních údajů České televize dosahovala průměrná hrubá měsíční mzda jejích zaměstnanců v roce 2025 částky 60 745 korun. To zní na první poslech jako velmi příjemná pracovní nabídka. Jenže medián smluvní mzdy činil 48 460 korun a samotný průměr rozhodně neznamená, že stejně vydělává každý kameraman, střihač nebo technik. Česká televize tak připomíná restauraci, kde se kuchaři chlubí průměrnou cenou večeře, protože si šéfkuchař právě objednal kaviár.
A zatímco veřejnost diskutuje o nutnosti šetřit, celá debata se pomalu mění v soutěž o to, kdo dokáže nejpůsobivěji vysvětlit, že bez dalšího přísunu peněz se budova na Kavčích horách snad začne samovolně rozpadat. Žádné drama nepotřebuje tolik slz jako rozpočet, na který se někdo právě chystá sáhnout.
Šetřit se musí. Jen ať to nezačne u ředitelského stolu
Skutečná komediální zápletka ovšem začíná až u generálního ředitele Hynka Chudárka. Jeho hrubá měsíční mzda byla stanovena na 346 800 korun a Rada České televize mu letos v březnu schválila za druhé pololetí roku 2025 stoprocentní bonus ve výši 1 734 000 korun. Jak podrobně uvedl odborný server Lupa.cz, šlo o maximální možnou odměnu, přiznanou na základě stanovených hodnoticích kritérií. Nádhera! Zatímco běžný zaměstnanec doufá, že mu zaměstnavatel příští rok nezruší pracovní místo, nejvyšší šéf dostane za půlroční výkon bonus, za který by si leckterá rodina pořídila slušný byt mimo Prahu. Ještě by se mohlo zavést zvláštní vysílání, v němž by ředitel divákům osobně vysvětloval, kolik reklamních spotů by bylo potřeba odvysílat, aby se podobná prémie zaplatila. Samozřejmě bez reklam, protože Česká televize je přece veřejná služba.
Bylo by nepoctivé tvrdit, že zaměstnanci stávkovali právě kvůli Chudárkově odměně nebo že si chtěli sami přilepšit na milionové platy. Deklarovaným důvodem protestu byl vládní návrh na změnu financování, obavy o nezávislost médií a pracovní podmínky. To ovšem neznamená, že veřejnost musí při pohledu na manažerské odměny automaticky nasadit výraz nadšeného televizního diváka.
Zvlášť když vedení současně vysvětluje, že bude potřeba výrazně šetřit. Kdyby se podobný princip rozšířil do českých domácností, tatínek by oznámil dětem, že letos nebude na školní výlet, protože rodina musí utahovat opasky, a následně by si za odměnu pořídil nové luxusní auto. A když by se někdo odvážil zeptat proč, vysvětlil by mu, že úspěšné řízení rodinného rozpočtu si přece zaslouží mimořádné ocenění.
Zajímavé je také to, že Česká televize plánuje do roku 2030 snížit počet zaměstnanců přibližně o 350 lidí a v příštím roce hledat úspory kolem 350 milionů korun. Zaměstnanci tak mají před sebou nejistotu, organizační změny a možné propouštění.
„Skvělé“ Vedení naproti tomu obhajuje systém odměn, který při splnění stanovených kritérií umožňuje generálnímu řediteli získat každého půl roku až pětinásobek měsíční mzdy. Není na tom nic automaticky nezákonného, protože o bonusech rozhoduje rada podle smluvně stanovených pravidel. Jenže občan má právo položit naprosto jednoduchou otázku: proč se o každém milionu na provoz veřejné služby vede téměř existenční debata, zatímco mimořádné odměny nejvyššího vedení se prezentují jako běžná součást odměňovacího systému?
Možná by bylo vhodné začít televizní úspory hledat také v kancelářích, jejichž dveře jsou od běžných zaměstnanců odděleny nejen několika patry, ale především několika nulami na výplatní pásce.
Televize pro veřejnost, nebo veřejnost pro televizní rozpočet?
Samotná výše odměny samozřejmě nedokazuje, že je neoprávněná, stejně jako stávka zaměstnanců nedokazuje, že jim jde pouze o peníze. A právě proto by se debata neměla proměnit v lacinou válku mezi diváky a televizními pracovníky. Skutečným problémem je důvěra v hospodaření instituce, která po veřejnosti požaduje pravidelné financování a současně varuje před úspornými zásahy.
Nezávislá média jsou pro demokratickou společnost důležitá, ale nezávislost rozhodně neznamená imunitu vůči otázkám o odměňování, efektivitě nebo odpovědnosti vedení. Veřejnoprávnost není kouzelný plášť, pod kterým se každé finanční rozhodnutí automaticky promění v posvátnou nedotknutelnost. A jestli má občan povinnost přispívat na fungování televize, měl by mít také právo dostat srozumitelnou odpověď, proč někdo získává mimořádnou odměnu odpovídající několikaletým úsporám běžné domácnosti.
Nejsmutnější na celé téhle grotesce nakonec není ani samotný milionový bonus, ani jednodenní výpadek televizních pořadů. Je to propast mezi lidmi, kteří veřejnou službu každodenně vytvářejí, a těmi, kteří rozhodují o jejích nejvyšších finančních odměnách. Kameraman, zvukař, technik nebo redaktor se musí postarat, aby vysílání fungovalo, a při debatě o škrtech může oprávněně přemýšlet o vlastním zaměstnání.
Veřejnost zase platí poplatky a očekává, že se s jejími penězi bude nakládat odpovědně. A nad tím vším stojí vedení, které má povinnost nejen hospodařit, ale také přesvědčivě vysvětlovat, proč jsou jeho odměny přiměřené výsledkům.
Česká televize nepotřebuje být poslušnou hlásnou troubou vlády ani nedotknutelným královstvím vlastních manažerů. Potřebuje důvěru občanů. A tu si nekoupí žádnou tiskovou konferencí, mimořádným prohlášením ani drahou reklamní kampaní. Dokud bude veřejnost poslouchat varování, že na kvalitní vysílání mohou chybět peníze, zatímco nejvyššímu vedení cinkají sedmimístné bonusy, bude mít celá debata hořkou pachuť. Protože skutečná veřejná služba se neměří velikostí ředitelské odměny, ale tím, co za své peníze dostávají občané. A jestli se má na Kavčích horách konečně něco pořádně rozsvítit, nemusí to být další televizní reflektor. Úplně by stačilo posvítit si na hospodaření tak důkladně, aby i poslední koncesionář pochopil, za co vlastně platí.
