FaktHusty.cz
Světová diplomacie zažila v americké Atlantě mimořádně poučný okamžik. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov dorazil na jednání G20, jenže část jeho kolegů odmítla společné fotografování.
Jak informovaly Novinky.cz, američtí hostitelé proto tradiční skupinový snímek zrušili. Výsledek je téměř uměleckým dílem politické absurdity. Rusko může vojensky napadnout sousední stát, jeho ministr může dál objíždět mezinárodní konference, ale společnou fotografii si prostě nevynutí. V Kremlu zřejmě ještě neobjevili, že diplomatický úsměv není povinnou výbavou účastníka summitu a že fotograf nemá pravomoc vyhlásit všeobecnou amnestii na válečnou agresi.
Rodinné album není prádelna na špinavé svědomí
Organizátoři původně zvažovali dokonce dvě varianty společného snímku. Jednu s Lavrovem a druhou bez něj. Podle agentury Reuters však proti fotografování s ruským ministrem vystoupila přibližně třetina účastníků, včetně zástupců Austrálie a Kanady. Americké ministerstvo zahraničí nakonec celou fotografickou slavnost škrtlo z programu. Představme si ten zmatek v diplomatickém fotoalbu. Na první stránce státníci s představitelem země vedoucí útočnou válku, na druhé stejní lidé bez něj a na třetí by možná následovala omluva, že se světová politika nepodařila správně vyfotografovat. Ještě by někdo mohl navrhnout, aby se ruská invaze odstranila digitální retuší.
Německý ministr zahraničí Johann Wadephul vysvětlil odmítnutí fotografování tím, že vztahy s Ruskem nejsou normální. Současně však zdůraznil potřebu vzájemně jednat. A právě tento rozdíl stojí za pozornost. Diplomaté mohou sedět u jednoho stolu, přít se o bezpečnost Evropy a hledat řešení konfliktů, aniž by před objektivy vytvářeli iluzi bezstarostného přátelství. Setkání s ruským ministrem totiž není rodinná oslava, na které stačí připít, obejmout strýčka a zapomenout, že před chvílí podpálil sousedovi stodolu. Mezinárodní diplomacie má řešit skutečné problémy, nikoli poskytovat bezplatný fotografický servis politickému marketingu.
Lavrov ovšem nezůstal pouze u role nechtěného účastníka skupinového snímku. Na summitu se pustil také do Polska, které Spojené státy pozvaly k jednání.
Zpochybnil jeho ekonomickou váhu a označil pozvání za porušení diplomatických zvyklostí. Pozoruhodná starost o pravidla mezinárodního soužití! Představitel státu, jehož armáda překročila hranice sousední země, se nyní rozčiluje nad tím, kdo překročil práh konferenční místnosti. Pokud by se pokrytectví vyučovalo na diplomatických akademiích, podobný výstup by se mohl stát mimořádně názornou studijní pomůckou.
Lavrov kontroluje pozvánky. Putinovi hranice překážejí méně
Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski ruskému protějšku připomněl, že členství v mezinárodních uskupeních předpokládá respektování určitých pravidel. Lavrov přitom nevystupoval pouze proti jedné fotografii nebo diplomatickému gestu, ale zpochybňoval účast země, kterou pozvali samotní američtí hostitelé. Rusko tak předvedlo zvláštní pojetí společenského protokolu. Kdo sedí vedle koho, jak velkou má ekonomiku a zda dostal správně vystavenou pozvánku, to všechno si podle Moskvy zaslouží přísnou kontrolu. Respektování suverenity jiných států už zřejmě patří do méně naléhavé agendy.
Jenže skutečný rozměr této diplomatické komedie se ukáže ve chvíli, kdy odložíme protokolární seznamy a podíváme se na Ukrajinu.
Podle říjnové zprávy Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva bylo během letošního září v zemi zabito nejméně 328 civilistů a dalších 2 105 utrpělo zranění. Za těmito čísly nejsou uražené diplomatické ambice ani nepovedené fotografie. Jsou za nimi rozbité rodiny, ztracené životy a lidé, kteří se každé ráno probouzejí s otázkou, zda se dožijí dalšího dne. Proti takové skutečnosti působí debata o společném snímku téměř obscénně. V Atlantě chybí fotografie několika ministrů, zatímco na Ukrajině přibývají fotografie těch, kteří se už nikdy nevrátí domů.
Samotné zrušení fotografování pochopitelně žádnou válku nezastaví. Nepřinutí ruské vojáky složit zbraně ani nevyřeší otázky evropské bezpečnosti. Přesto jde o gesto s jednoznačným diplomatickým významem. Mezinárodní jednání neznamená automatický návrat k běžným vztahům a účast na summitu nedává žádnému ministrovi nárok na veřejné předstírání přátelství. Ostatně kdyby k normalizaci vztahů stačilo několik dokonale vyžehlených obleků a správně nasvícená fotografie, mohly by se všechny světové konflikty svěřit profesionálním svatebním fotografům. Bylo by to levnější než diplomatické mise a výsledné album by alespoň mělo tvrdé desky.
Nejostřejší ironie ovšem spočívá v tom, že Rusko dlouhodobě požaduje respekt k vlastnímu velmocenskému postavení, zatímco jeho vojenské jednání vyvolává odpor dalších zemí. Kreml může protestovat proti sankcím, vyjadřovat nesouhlas s diplomatickou izolací a požadovat rovné zacházení.
Nemůže však očekávat, že ostatní státy budou považovat probíhající invazi za nepodstatný detail společenské etikety.
Rozdíl mezi rozhovorem a přátelským gestem je zásadní. Lavrov může dostat místo u jednacího stolu, aniž by mu ostatní museli nabídnout místo ve svém rodinném albu.
A právě zde přestává být celá událost pouze úsměvnou historkou o diplomatech, kteří se nedokázali postavit před fotoaparát. Na světě existují věci, které žádná dokonale naaranžovaná fotografie nemůže zakrýt. Bolest rodičů, kteří přišli o dítě. Strach člověka, jenž se ukrývá před bombardováním. Prázdný byt, ve kterém zůstaly osobní věci někoho, kdo už nikdy neotevře dveře. To všechno má podstatně větší váhu než uražená prestiž jednoho ministra zahraničí.
Sergej Lavrov se možná vrátí do Moskvy bez společného snímku z Atlanty. Zato tisíce ukrajinských rodin už nemají možnost pořídit si další společnou fotografii se svými nejbližšími. A právě v tom spočívá strašlivý rozdíl mezi diplomatickým nepohodlím a skutečnou lidskou tragédií. Válka není společenské faux pas, které lze napravit úsměvem do objektivu. Je to zkáza, za kterou někdo nese odpovědnost. A pokud ruská diplomacie touží po fotografii, na níž budou všichni spokojeně stát vedle sebe, měla by nejprve pomoci vytvořit svět, ve kterém nebude důvod se od ní odvracet. Protože do společného alba civilizovaných vztahů se člověk nevrací tím, že si vyžádá místo před fotoaparátem. A už vůbec ne tím, že za jeho zády pokračuje válka.
