Washington spustil revizi své vojenské stopy v Evropě. Starý kontinent dostal účet za desetiletí pohodlí a zjišťuje, že bezpečnost nemá předplatné zdarma.
Pentagon tento týden skutečně zahájil přezkum americké vojenské přítomnosti v Evropě. Podle deníku Stars and Stripes může prověrka zásadně změnit počty vojáků i podobu amerických misí na kontinentu. Samotné spuštění procesu však ještě neznamená, že ve Washingtonu vytiskli jízdní řád posledního transportu a v Ramsteinu už balí kávovar.
To je důležitý rozdíl, který se do pohřebně laděného titulku zpravidla nevejde. Pentagon zatím nepředložil konečný seznam nových škrtů, rušených základen ani jednotek určených k návratu za Atlantik.
Otevřel pouze dveře do místnosti, kde se bude počítat, kdo kolik platí, co skutečně umí a zda americký personál stále musí držet Evropu za ruku při každém přecházení strategické křižovatky.
Starý kontinent přesto dostal zprávu, kterou dlouho odkládal jako nepříjemnou obálku od dodavatele energií. Bezpečnostní deštník s americkou vlajkou možná zůstane roztažený, ale majitel už nechce stát v dešti, držet rukojeť a ještě poslouchat, že kazí výhled.
NATO 3.0: stejná aliance, podstatně dražší tarif
Oficiální americký plán počítá s prověrkou trvající až šest měsíců, zapojením vojenských velitelství, Kongresu i evropských spojenců. Pentagon již v červnu oznámil, že se bude hodnotit také přístup na základny, práva přeletu a možnosti využívat spojenecké území při operacích, jak uvádí zpráva amerického ministerstva. Nejde tedy pouze o sčítání postelí v kasárnách, nýbrž také o zjištění, zda k nim Washington stále dostane klíče.
Pete Hegseth už spojence připravil na školní atmosféru: některé státy mají zkouškou projít, jiné mohou propadnout. NATO se tak proměňuje v maturitní komisi, kde se nehodnotí úhlednost slavnostních projevů, ale peníze, jednotky, munice, infrastruktura a politická ochota říci ano, když Američané požádají o letiště nebo vzdušný koridor. Evropské vlády, zvyklé dostávat za účast alespoň pamětní diplom, mohou poprvé narazit na kolonku „nesplnil“.
Část výsledků přitom veřejnost pravděpodobně neuvidí v přehledné tabulce s barevnými puntíky. Po předchozí globální prověrce z roku 2021 Pentagon otevřeně uvedl, že mnoho závěrů zůstalo utajeno kvůli operační bezpečnosti a důvěrnosti jednání se spojenci, což dokládá oficiální přepis tehdejšího brífinku. Právě tady končí ověřitelná investigace a začíná prostor, který bývá na internetu tradičně vyplněn mapou bunkru nakreslenou fixem.
Směr americké politiky však tajný není. Národní obranná strategie USA pro rok 2026 staví výše ochranu vlastního území a odstrašení Číny, zatímco evropským spojencům přiděluje hlavní odpovědnost za konvenční obranu kontinentu. Spojené státy mají dál poskytovat klíčovou, ale omezenější podporu – diplomatický překlad výrazu „milujeme vás, jen už za vás nechceme neustále nosit nákup“.
Není to automaticky rozvod NATO. Spíše jde o předmanželskou smlouvu dodatečně doručenou po sedmdesáti letech společného bydlení, v níž Washington náhle objevil samostatné kolonky za munici, satelity, tankování letadel a schopnost evropských armád dorazit na bojiště dříve než závěrečná tisková konference.
Současně by bylo podvodem líčit americké základny jako charitativní tábory vystavěné výhradně pro evropské pohodlí.
USA díky nim získávají předsunuté velení, logistické uzly, zpravodajské kapacity i rychlejší přístup k operacím mimo Evropu. Washington tedy neodváží dobročinný stánek; přepočítává hodnotu vlastního strategického nábytku.
Voják je vidět, satelit, sklad a velení podstatně méně
Veřejně srovnatelný údaj, který velitelství EUCOM předložilo Kongresu v dubnu 2025, hovořil o téměř 80 tisících amerických příslušníků v evropském prostoru. Bylo to méně než 105 tisíc po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 a přibližně pětina stavu z vrcholu studené války, uvádí oficiální postojové prohlášení EUCOM. Číslo je nutné chápat jako tehdejší základnu pro srovnání, nikoli jako přesný červencový stav roku 2026. Ani armáda totiž nevede vojáky jako trvale přišroubované lavičky v parku.
Samotný počet uniforem navíc vypovídá o síle přítomnosti asi tolik jako počet zaměstnanců o kvalitě elektrárny.
Rozhodují sklady předem rozmístěné techniky, protivzdušná obrana, průzkum, vesmírná data, tankovací letouny, přeprava, zabezpečené spojení a velitelská struktura. Voják stojící před objektivem je viditelný, ale systém, který mu řekne, kam se přesunout a co se blíží, se do televizního záběru nevejde.
Americká síť v Evropě je proto spíše nervovou soustavou než souborem kasáren. Jednotlivé základny propojují letectvo, námořnictvo, pozemní síly, logistiku i velení a zároveň umožňují Washingtonu reagovat směrem k Atlantiku, Arktidě, Africe či Blízkému východu. Vytrhnout z ní jeden uzel lze rychle, jenže nervové operace prováděné motorovou pilou mívají poněkud nejistou prognózu.
Méně známou brzdou prezidentského rozletu je Kongres. Aktuální přehled Congressional Research Service uvádí, že zákonodárci omezili použití některých peněz pro snížení sil EUCOM pod 76 tisíc lidí, opouštění evropského majetku i vzdání se americké pozice vrchního velitele NATO bez předchozího doložení stanovených podmínek. Tentýž dokument upozorňuje, že Pentagon nezveřejnil samostatný rozpočtový přehled Evropské odstrašovací iniciativy pro fiskální rok 2026. Veřejný účet evropské obrany tedy není prázdný, pouze připomíná účtenku vytištěnou docházejícím tonerem.
Pentagon proto nemůže evropskou mapu libovolně přeorat jen ranním příkazem a odpoledním příspěvkem na sociální síti. Administrativa navrhuje, armádní velení počítá rizika a Kongres drží peněženku.
V americké demokracii se i geopolitický úprk musí vejít do rozpočtových paragrafů, což je patrně nejúčinnější protivzdušná obrana proti náhlým politickým nápadům.
Práva na základny a přelety představují další nenápadnou měnu. Hostitelský stát není majitelem hotelu, který pouze předá recepci Pentagonu; pořád rozhoduje, za jakých podmínek lze jeho území využít. Nejpokročilejší letiště světa se bez politického souhlasu může změnit v mimořádně drahou ranvej obehnanou plotem.
Ještě citlivější je americká role vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě, která je tradičně spojena s velením EUCOM. Její hodnota nespočívá ve slavnostní uniformě, ale v propojení amerického plánování, kapacit a jaderného odstrašení s alianční strukturou; právě proto si Kongres ohlídal, aby tato židle nezmizela při prvním záchvatu nábytkové reformy.
Ani uzavření základny nepřináší úsporu ve chvíli, kdy poslední voják odevzdá klíč. Přesun techniky, rodin, skladů, spojovacích systémů a podpůrných jednotek stojí peníze a čas, zatímco nová rotační přítomnost vytváří další logistické náklady. Armádní infrastruktura zkrátka není ikona na pracovní ploše, kterou lze přetáhnout do koše a následně se pochválit za vyčištěný disk.
Evropská autonomie narazila na most, který neunese tank
Evropa mezitím zjistila, že tank nemusí zastavit pouze nepřítel. Může ho porazit také nízký most, úzký tunel, rozdílné celní formuláře nebo úředník, který odešel na oběd. Bílá kniha Evropské komise o obranné připravenosti identifikovala ve čtyřech prioritních dopravních koridorech přibližně 500 míst vyžadujících naléhavou modernizaci. Kontinent toužící po strategické autonomii tak nejprve potřebuje rozšířit tunely a sjednotit razítka.
Dokument zároveň přiznává nedostatky v protivzdušné obraně, munici, strategických podpůrných schopnostech, vojenské mobilitě a kritické infrastruktuře. To není nepřátelská propaganda, nýbrž evropská vlastní inventura. Skříň se otevřela a za slavnostní uniformou se objevila police s cedulkou „objednáno, termín dodání bude upřesněn“.
Členské státy NATO se zavázaly do roku 2035 vydávat na obranu a související bezpečnostní oblasti pět procent HDP, z toho nejméně 3,5 procenta na základní vojenské schopnosti. Přesné rozdělení popisuje oficiální přehled Aliance. Rok 2035 však působí uklidňujícím dojmem především v kalendáři; raketa, sabotážní skupina ani politická krize nemají povinnost počkat na poslední rozpočtovou splátku.
Vyšší výdaje jsou nutné, nikoli kouzelné. Peníze se po překročení hranice tří procent samy nepřetaví v brigádu, zásobu střel, vycvičenou osádku ani velitelský systém. Rozpočet umí otevřít dveře továrny, ale neumí přikázat času, aby běžel evropskou zrychlenou procedurou.
Obzvlášť citlivá je závislost na americkém průzkumu a datech z vesmíru. Analýza Evropského parlamentu odhaduje, že vybudování dostatečné evropské kapacity v oblasti satelitního zpravodajství, sledování a průzkumu může trvat zhruba pět až deset let, jak uvádí odborný briefing EPRS. Bez očí na oběžné dráze může armáda vlastnit nejmodernější zbraně a stále připomínat boxera, který si pořídil zlaté rukavice, ale zapomněl rozsvítit. To neznamená, že evropské země začínají od nuly. Mají schopné armády, vyspělý průmysl, moderní letouny i státy, které ruskou hrozbu braly vážně dávno předtím, než se z ní stal povinný bod summitového menu. Nejtěžší nebude nakoupit jednotlivé výrobky, ale propojit je do systému schopného rozhodovat a bojovat bez amerického dirigenta. Slabinou není pouze nedostatek peněz, nýbrž také roztříštěnost objednávek, standardů a politických priorit. Každá metropole ráda buduje strategickou autonomii, pokud má správný přízvuk, domácí výrobní linku a sedadlo pro vlastního ministra při podpisu smlouvy. Výsledkem bývá velkolepá rodina národních řešení, která se při prvním společném nasazení musí navzájem představit.
Rozumně řízený americký ústup proto může Evropu posílit, protože ji donutí převzít odpovědnost, kterou si desítky let slavnostně zapisovala do komuniké. Překotné stažení klíčových schopností by však mohlo vytvořit období, kdy Spojené státy už nebudou chtít vést a Evropa ještě nebude schopna převzít velení. Strategové tomu říkají přechodové riziko; obyčejnou češtinou jde o okamžik, kdy starý most bouráme rychleji, než stavíme nový.
Až se deštník zavře, počasí se nebude ptát
Pro Moskvu může mít pochybnost o americkém závazku téměř stejnou cenu jako skutečný odjezd jednotky, protože odstrašení stojí na přesvědčení, že protivník narazí. Kdo dokáže spojence rozhádat o to, zda se vůbec budou bránit, nemusí nejprve dobývat jejich území.
Evropa proto není bezmocnou obětí americké náladovosti, ale spoluautorem vlastní zranitelnosti. Roky zaměňovala politické ujištění za vojenskou schopnost a počet summitů za počet připravených brigád.
Také Washington si musí přestat hrát na nezištného ochránce, protože evropské základny slouží jeho globálním zájmům. Spojenci na opačné straně Atlantiku zase musejí přijmout, že partnerství není elegantní označení pro trvalé outsourcování nejtěžší práce. Článek 5 není magické zaklínadlo, po jehož vyslovení se z nebe snesou tankery, satelity a zásoby munice. Je to politický slib, jehož cenu určuje logistika, velení, připravenost a ochota riskovat lidské životy.
Pokud se přechod nezvládne, následkem nebude pouze uražená prestiž v bruselských sálech. Nejistotu pocítí především země na východním křídle, jejichž obyvatelé nemají mezi ruskou armádou a svými domovy bezpečnostní oceán.
Pentagonská prověrka proto nemusí být rozloučením s Evropou; může být posledním účtem před dosažením její strategické dospělosti. Jestli ho však kontinent opět založí do šuplíku, příští sbohem už nemusí patřit Američanům, ale evropské schopnosti rozhodovat o vlastním osudu.
