Do politiky vstoupil s heslem, že zatočí s korupcí a stát bude fungovat jako firma. O patnáct let později se znovu řeší Agrofert, dotace i útoky na média.
Andrej Babiš založil hnutí ANO v roce 2011 a veřejnosti nabídl příběh úspěšného podnikatele, který přichází napravit zkorumpovanou politiku. Časová osa Českého rozhlasu připomíná nejen tehdejší kritiku politických poměrů, ale i svižný vývoj: v roce 2013 skončilo ANO ve sněmovních volbách druhé a jeho zakladatel už o rok později usedl na ministerstvo financí. Protikorupční revoluce zkrátka dostala manažerský harmonogram a žádné zbytečné prostoje.
Co přesně měl Babiš v hlavě, když do politiky vstupoval, neumí dokázat novinář, soud ani evropský auditor. Úmysl není účetní položka, kterou lze vytáhnout z výroční zprávy; hodnotit lze pouze činy, majetkové vazby, rozhodnutí úřadů a způsob, jakým politik reaguje na kontrolu.
A právě skutky vytvořily obraz, který je pro premiéra krajně nespravedlivý: kdykoli se otevřou dveře veřejné pokladny, někde poblíž se objeví Agrofert, právní rozbor a ujištění, že všechno bylo vyřešeno nadstandardně. Česká politika tak už léta sleduje kouzelnické číslo, při němž podnikatel zmizí z firmy, firma nezmizí z dotací a otázky nezmizí nikdy.
Protikorupční start-up s miliardovým zakladatelem
Babišův politický produkt měl geniálně jednoduchý obal: zavedené strany selhaly, stát je neefektivní a zachrání ho člověk, který umí řídit podnik. Občan se v této představě proměnil v klienta, ministr v oblastního manažera a demokracie v poradu, na níž je diskuse vítána, dokud nepřekáží rozhodnutí generálního ředitele.
Jenže stát není společnost s ručením omezeným a daně nejsou dobrovolný vklad do projektu jednoho zakladatele. Ústavní soud při přezkumu zákona o střetu zájmů výslovně varoval, že ekonomická moc může pomoci získat moc politickou a ta pak zpětně posilovat moc ekonomickou; současně zdůraznil, že stát není podnik. To je nepříjemná právní drobnost pro každého, kdo považuje volební vítězství za zápis nového vlastníka do obchodního rejstříku republiky. Mandát totiž nedává nárok na zemi, pouze dočasnou odpovědnost za její správu, což je rozdíl, který se do firemní prezentace nevejde ani při nejmenším písmu.
Agrofert se nenarodil v garáži
Babiš přišel do politiky po dvou desetiletích budování Agrofertu, založeného v roce 1993 po jeho působení v Petrimexu. Nešlo o romantickou garáž se dvěma přáteli, rozbitou židlí a snem změnit svět, ale o prudce rostoucí chemicko-zemědělské impérium, jehož vznik a vlastnické proměny dodnes vyvolávají otázky.
Analýza Radiožurnálu z roku 2021 dospěla k závěru, že Babiš mohl mít při postupném ovládnutí akcií Agrofertu v letech 1999 až 2004 z oficiálně dohledaných příjmů k dispozici nejvýše zhruba 29 milionů korun, zatímco vlastní jmění skupiny už bylo v miliardách. Tato zjištění sama o sobě neprokazují trestný čin, zato spolehlivě dokazují, že jednoduché vysvětlení původu obrovského majetku zůstalo veřejnosti dlužné.
Stejná časová osa připomíná privatizaci Unipetrolu z roku 2001: Agrofert získal možnost koupit státní podíl téměř za dvanáct miliard korun, částku však nezaplatil a požádal o ukončení smlouvy. Není tedy pravdivé tvrdit, že Babiš „nikdy nezaplatil své firmy“; doložený je tento konkrétní nedokončený obchod, což je méně výbušná, ale podstatně poctivější věta.
Fondy, které měly odstřihnout hlavně otázky
Když v roce 2017 začal platit takzvaný lex Babiš, tehdejší vicepremiér vložil Agrofert a SynBiol do svěřenských fondů. Zákon omezil přístup firem ovládaných členy vlády k dotacím a zakázkám, ANO se proti němu postavilo a Babiš jej označoval za absurdní; legislativa zjevně selhala v základní zdvořilosti, protože si dovolila vztahovat pravidla i na člověka, který přišel pravidla napravovat.
Závěrečný audit Evropské komise zveřejněný v roce 2021 konstatoval, že Babiš Agrofert nadále ovládal, byl ve střetu zájmů a firmy holdingu neměly na prověřované unijní dotace nárok. Babiš závěr odmítl, takže česká veřejnost obdržela obvyklé menu: na jedné straně audit, na druhé straně prohlášení, že audit nechápe, koho audituje.
V roce 2024 přibyl také první pravomocný český soudní verdikt v konkrétním dotačním sporu. Městský soud v Praze podle Reportérů ČT uzavřel, že Babiš jako premiér vykonával přes svěřenské fondy vliv na Agrofert, a proto byl ve střetu zájmů; tentokrát tedy nešlo o bruselské spiknutí, ledaže by se Brusel tajně přestěhoval do budovy českého soudu.
Druhá premiérská směna, stejná pokladna
Po návratu do čela vlády v prosinci 2025 se problém vrátil společně s Babišem. Akcie Agrofertu proto 20. února 2026 převedl do nového soukromého fondu RSVP Trust a oznámil, že střet zájmů vyřešil; politická hygiena tak dostala druhý obal, nové jméno a téměř svěží vůni.
Státní zemědělský intervenční fond na základě právních analýz v dubnu uvedl, že nové uspořádání vyhovuje českým i evropským pravidlům a Agrofert může znovu čerpat dotace či soutěžit o zakázky. Evropská komise ovšem požádala o další informace a komplexní právní posouzení RSVP Trustu, včetně firem ponechaných mimo fond, takže slavnostní otevření bezkonfliktní budoucnosti zatím připomíná provozovnu čekající na kolaudaci.
Do začátku června Komise českým úřadům neproplatila žádné náhrady vztahující se k Agrofertu a spojeným společnostem, jak uvedl iROZHLAS.cz při popisu dotačního mechanismu. To neznamená pravomocný verdikt o současném střetu, ale znamená to, že premiérovo „vyřešeno“ má zatím sílu nápisu na šanonu, nikoli razítka poslední rozhodující instituce.
Když překáží pravidlo, dostane generální opravu
V červnu 2026 předložila skupina koaličních poslanců novelu, která má zákon o střetu zájmů rozvolnit a u člena vlády zúžit zákaz dotací na oblast resortu, který přímo řídí. Protože Babiš stojí v čele Úřadu vlády, Agrofert by podle kritiků získal širší prostor k veřejným penězům z jiných kapitol; legislativní krejčovství zkrátka opět objevilo zákazníka s mimořádně specifickými mírami.
ČT24 popsala, že návrh podali koaliční zákonodárci bez běžného připomínkového řízení, opozice jej označila za účelovou službu premiérovi a vládní představitelé naopak hájili funkčnost kontrolního systému. Poctivé je dodat, že jde o předlohu v legislativním procesu, nikoli o důkaz, že Babiš osobně nařídil napsat zákon pro Agrofert.
Satirickou práci ovšem realita odvedla sama: stát právě prověřuje, zda premiérův majetkový model splňuje pravidla, a jeho politické zázemí mezitím navrhuje pravidla změkčit. To je asi jako řešit příliš vysokou rychlost auta tím, že se posune dopravní značka a řidič následně uspořádá seminář o bezpečnosti.
Když se ptají média, problémem jsou média
Kontrolní otázka bývá v Babišově politickém provozu přijata podobně srdečně jako hygienická kontrola v pátek před zavírací dobou. Kdo se ptá na dotace, fondy nebo veřejné peníze, riskuje, že nebude označen za novináře, nýbrž za aktivistu, lháře, manipulátora či zaměstnance právě probíhající kampaně.
V březnu 2026 podal Seznam.cz na premiéra žalobu na ochranu dobré pověsti kvůli jeho výrokům o firmě a jejích redakcích. Babiš podle iROZHLASu trval na tom, že Seznam dlouhodobě lže a že to může dokázat, zatímco společnost požadovala smazání tvrzení, zákaz jejich dalšího šíření a omluvu; o oprávněnosti nároků musí rozhodnout soud, nikoli tento článek.
Ironie je o patro výš, protože Babiš sám v roce 2013 koupil Mafru, vydavatele Mladé fronty DNES a Lidových novin, právě když se jeho hnutí stalo druhou nejsilnější sněmovní stranou. Agrofert prodej Mafry a rádia Impuls oznámil až v roce 2023; člověk se zkušeností s vlastnictvím velkých médií tedy dnes ostatním redakcím vysvětluje, že vstupují do politiky, a činí tak s výrazem nezávislého rozhodčího, který ještě před chvílí vlastnil jeden z týmů.
Kampaň jako univerzální hasicí přístroj
Také soudní kauzy Babiš často rámuje jako politický útok. V případu Čapího hnízda ho Sněmovna v březnu 2026 nevydala k pokračování trestního stíhání, takže byla jeho část řízení přerušena a soud o jeho vině rozhodovat nemohl; právní stav je nutné popsat přesně, protože satira není licence k výrobě rozsudků.
Městský soud v květnu nepravomocně uznal vinnou Janu Nagyovou, Babišovu někdejší poradkyni, přičemž ona vinu odmítla a rozsudek není konečný. Premiér verdikt označil za rozhodnutí na objednávku v politickém procesu, čímž znovu předvedl pozoruhodnou obrannou soustavu: když instituce souhlasí, funguje právní stát, když nesouhlasí, někdo zřejmě zapomněl vypnout kampaň. V červenci navíc Úřad evropského veřejného žalobce zahájil trestní řízení kvůli vyplácení dotací Agrofertu a prověřování svěřil NCOZ. Zahájení řízení není obžaloba ani důkaz viny konkrétní osoby, je však dalším potvrzením, že otázky kolem veřejných peněz nevznikají jen v redakčních poradách médií, která premiér nemá rád.
Stát není rodinná firma a občan není minoritní akcionář
Nikdo kromě Andreje Babiše neví, zda byl jeho prvotním motivem pro vstup do politiky veřejný zájem, ochrana podnikání, osobní moc, nebo směs všeho uvedeného. Poctivý článek proto nemůže jeho vnitřní úmysl prohlásit za soudně dokázaný jen proto, že by to vytvořilo hlasitější titulek.
Veřejnost však nemusí číst myšlenky, aby viděla opakující se střet politické funkce, rozsáhlého majetku a toku dotací. Když se stejný problém vrací po auditu, rozsudku i novém svěřenském fondu, přestává být pouhou komunikační nehodou.
Střet zájmů není nálepka, kterou opozice nalepí na sako a tiskový mluvčí večer odstraní. Je to pochybnost, zda člověk se svěřenou mocí rozhoduje pro všechny občany, nebo současně chrání ekonomický svět, z něhož vzešel a k němuž se majetkově váže. Svobodná média nejsou nepřítelem státu, když se ptají na miliardy, smlouvy a zákony. Politik, který na doloženou otázku odpoví útokem na tazatele, možná na chvíli ovládne vysílací čas, ale nevymaže dokument pod otázkou. Demokracie nepotřebuje spasitele s firemní prezentací, nýbrž správce schopné přijmout kontrolu bez hledání sabotéra v každé redakci, instituci či soudní síni. Potřebuje pravidla, která se nemění podle toho, komu právě překážejí v cestě k veřejným penězům.
Česko může být řízeno pevně, rychle a profesionálně, aniž se z občanů stanou komparzisté v nekonečném obchodně-politickém příběhu jednoho muže. Stát patří veřejnosti — a jakmile začne připomínat holding, je nejvyšší čas zkontrolovat, kdo skutečně drží akcie moci.
