Amerika hlásá sílu, ale některé ambasády zejí prázdnotou. Když loajalita předběhne odbornost, satira píše sama.
Tématu se dnes věnovala redakce satirického magazínu test.berypixel.cz/ s odkazem na server Novinky.cz, který své informace čerpal ze zahraničních zdrojů s tím, že slavná americká diplomacie začíná připomínat podnik, kde se výběrová řízení nahrazují seznamem známých z telefonu. „Božský“ Donald Trump dál prosazuje svou politiku America First, jenže podle kritiky britského deníku Financial Times se při tom ministerstvo zahraničí mění způsobem, který budí pozornost nejen diplomatů, ale i spojenců Spojených států.
Americký prezident se nikdy netajil tím, že chce státní správu zásadně přestavět. Tentokrát však nejde o změnu barvy koberců ani výměnu portrétů na chodbách. Kritici tvrdí, že mizí dlouho budovaná diplomatická kontinuita a na její místo nastupuje systém, v němž má osobní důvěra větší váhu než desítky let zkušeností.
Ambasáda jako odměna za věrnost
Podle zveřejněných údajů bylo ze 101 nominací na velvyslanecké posty během Trumpova druhého funkčního období pouze devět kariérních diplomatů. Zbytek tvoří lidé z jiného prostředí, často prezidentovi blízcí spolupracovníci, podporovatelé nebo dárci. Když se člověk dívá na podobná čísla, skoro získá pocit, že ministerstvo zahraničí otevřelo věrnostní program. Nasbírejte dost politických bodů, přiveďte správné známé, přispějte na kampaň a možná vám jednou přistane klíč od ambasády. Jen chybí razítko na kartičku a desátá návštěva zdarma. Více než polovina amerických velvyslaneckých postů přitom zůstává neobsazená. Týká se to i významných zemí, jako je Německo nebo Saúdská Arábie. V Africe je situace ještě výraznější, protože podle dostupných údajů je neobsazeno přibližně 80 procent ambasadorských pozic.
To vytváří zvláštní obraz světové velmoci. Země, která desítky let vystupovala jako globální lídr, nyní občas působí dojmem firmy, která zapomněla obsadit polovinu poboček a doufá, že si toho zákazníci nevšimnou.
America First, diplomacie až potom
Trumpova administrativa změny obhajuje tím, že ministerstvo zahraničí bylo podle ní odtržené od reality, příliš liberální a potřebovalo zásadní reformu. Politika America First proto pronikla i do diplomatického aparátu.
Bývalí kariérní diplomaté však upozorňují na opačný problém. Tvrdí, že od loňského roku ministerstvo opustilo přibližně tři tisíce zaměstnanců, tedy asi pětinu personálu. Současně varují před ztrátou odborných zkušeností i před atmosférou, ve které lidé více řeší svou politickou přijatelnost než kvalitu odvedené práce.
Je to zvláštní paradox. Diplomacie bývala disciplínou, kde rozhodovalo umění vyjednávat, znalost regionů, jazyků a mezinárodních vztahů. Dnes to podle kritiků chvílemi vypadá, jako by hlavní kvalifikací bylo správně odhadnout náladu v Oválné pracovně.
Financial Times připomíná také to, že Trump při některých zahraničněpolitických jednáních využívá své blízké spolupracovníky, například Steva Witkoffa nebo Jareda Kushnera. Kritici upozorňují, že nejde o klasické kariérní diplomaty, což podle nich může oslabovat vyjednávací pozici Spojených států v komplikovaných mezinárodních otázkách.
Na druhou stranu není pravda, že by prezidenti nikdy nejmenovali své známé. Dělali to i Trumpovi předchůdci. Rozdíl podle kritiků spočívá v rozsahu. Dřívější administrativy se snažily zachovat rovnováhu mezi politickými nominacemi a profesionální diplomatickou službou.
Právě tato rovnováha je dnes hlavním předmětem sporu. Jedna strana mluví o nezbytné reformě státu. Druhá o systematickém oslabování instituce, která desítky let představovala jeden z pilířů amerického vlivu ve světě.
Nick Burns, jenž působil v americké diplomatické službě více než tři desetiletí a naposledy zastával funkci velvyslance v Číně, označil současnou situaci za nejvážnější krizi v historii diplomatické služby USA. Zastánci administrativy však tvrdí, že právě podobné změny byly potřeba a že starý systém přestal odpovídat novým politickým prioritám. A tak svět sleduje, jak se jedna z nejvlivnějších diplomacií planety přepisuje za pochodu. Jedni tomu říkají reforma. Druzí demolice. A běžný pozorovatel jen přemýšlí, zda se ještě bavíme o ministerstvu zahraničí, nebo o personálním oddělení volebního štábu.
Zahraniční politika není televizní reality show, kde se každý týden hlasuje, kdo zůstane na ostrově. Každé neobsazené velvyslanectví totiž představuje méně kontaktů, méně informací a méně vlivu.
Politické změny jsou v demokracii běžné a legitimní.
Stejně legitimní je ale také veřejná debata o tom, zda rozsah těchto změn neposouvá fungování institucí za hranici běžné personální obměny. Jedna administrativa buduje, další přestavuje a jiná bourá. Historie pak obvykle rozhodne, kdo skutečně reformoval a kdo pouze zaměnil architektonický plán za těžké bourací kladivo.
A právě proto bývá diplomacie nudná jen do chvíle, než se z ní stane hlavní politické bojiště.
Možná je největší ironií celé situace fakt, že důvěru spojenců nelze jmenovat prezidentským dekretem. Buduje se roky a ztratit se může mnohem rychleji.
Nakonec totiž neplatí jen známé pořekadlo, že personál tvoří instituci. V diplomacii často platí i to, že personál je samotnou zahraniční politikou.
A svět bude v následujících letech pozorně sledovat, zda politika America First přinese Spojeným státům silnější postavení, nebo jen delší seznam prázdných ambasád a ještě hlasitější spory o to, kdo vlastně reprezentuje Ameriku ve světě.
Použité zdroje: Novinky.cz, FT.com, test.berypixel.cz/
