Pavel Rychetský poslal před hlasováním o nedůvěře Babišově vládě do veřejného prostoru slovní nálož. Jenže v české politice už nestačí hasičák. Proč?!
Bývalý předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský tentokrát nepřišel s diplomatickou pinzetou, ale rovnou se slovním bouracím kladivem. V rozhovoru, který popsal FORUM 24, označil Andreje Babiše za člověka, který podle něj veřejně lže, mluvil o „gigantickém“ střetu zájmů — doslova a kritizoval také premiérovy výroky vůči justici. Sněmovna přitom právě projednává druhý opoziční pokus o vyslovení nedůvěry současné vládě ANO, SPD a Motoristů; pro její pád je potřeba nejméně 101 hlasů, zatímco pět opozičních stran disponuje 92 poslanci, jak shrnul iROZHLAS. Česká politika tak znovu předvádí zvláštní disciplínu, v níž předem známe počet židlí, přibližně tušíme výsledek, ale přesto několik hodin slavnostně dokazujeme, že mikrofony ve Sněmovně skutečně fungují.
Nejvýbušnější část Rychetského kritiky se týká Babišovy minulosti a střetu zájmů, jenže právě zde je potřeba brzdit dřív, než satira předjede fakta. Slovenské ministerstvo vnitra v říjnu 2024 uzavřelo s Babišem smír, v němž uznalo, že byl jako agent StB evidován neoprávněně a vědomě s tajnou policií nespolupracoval; slovenský Ústav paměti národa však nadále tvrdí, že archivní dokumenty oprávněnost evidence podporují. To není drobná poznámka pod čarou, ale rozdíl mezi politickým úderem a přesným novinářským tvrzením.
O něco méně mlhavá je současná otázka střetu zájmů: Evropská komise podle zářijového dokumentu, který získal iROZHLAS, považuje nové uspořádání kolem RSVP Trustu za nedostatečné a konstatuje pokračující osobní hospodářský a rodinný zájem; Babiš i Agrofert střet zájmů odmítají. Politický ring je tedy připraven dokonale: jedna strana má megafon, druhá právníky a Brusel mezitím posílá dopisy, které se do hesla na transparent vejdou jen po výrazném zmenšení písma.
Samotné hlasování o nedůvěře pak připomíná jednu z nejdražších repríz českého politického divadla: opozice vysvětluje, proč vláda podle ní nemá vládnout, vláda vysvětluje, proč opozice pouze zdržuje, a kamery poslušně čekají na další větu vhodnou do třicetisekundového sestřihu.
Rychetský ostatně sám připustil, že podobná jednání bývají „rétorickým cvičením“ či politickým divadlem, zároveň je ale považuje za legitimní příležitost opozice veřejně formulovat své výhrady. A v tom je celá česká parlamentní magie: divadlo může být současně skutečným ústavním nástrojem, předem očekávaný výsledek může otevřít důležitou debatu a člověk může během jednoho odpoledne slyšet slovo „odpovědnost“ tolikrát, až začne podezírat výrobce stenozáznamu z placeného product placementu.
Jenže za všemi bonmoty, urážkami, obranami a procedurálními tanečky zůstává věc, kterou žádná satira úplně rozpustit neumí. Nedůvěra vládě není televizní soutěž, v níž vítězí ten, kdo protivníka zasáhne ostřejší větou.
Jde o kontrolní mechanismus demokracie a zároveň o veřejnou zkoušku toho, zda politici dokážou odlišit doložený fakt od politické nálepky. Rychetského slova jsou jeho tvrdým hodnotícím soudem; Babišova obhajoba je zase součástí politického a právního sporu. Mezi obojím stojí občan, kterému by stát neměl servírovat dějiny, evropské právo ani soudní kauzy jako fotbalový zápas dvou táborů. Demokracie snese ostrá slova. Snese i několikahodinové sněmovní divadlo. Co snáší podstatně hůř, je okamžik, kdy fakta přestanou být společným základem a stanou se jen dalším kusem stranického nábytku. Protože jakmile každá politická strana dostane vlastní pravdu, Sněmovna už nepotřebuje hlasování o důvěře. Potřebuje jen kulisy.
