Lukašenko vysvětlil pád ruského plánu na Kyjev. Do příběhu přidal lobby, Vatikán a velkou dávku víry.

Podle informací zveřejněných serverem Aktuálně.cz přišel běloruský samo zvolený prezident a vůdce Alexandr Lukašenko s dalším pozoruhodným vysvětlením počátků ruské invaze na Ukrajinu. Muž, kterému bývá kvůli více než třem desetiletím vlády často přezdíváno „poslední evropský diktátor“, v rozhovoru pro saúdskoarabskou televizi Al-Arabíja vysvětloval, proč Rusko v roce 2022 nedobylo Kyjev. A protože obyčejné vojenské důvody jsou zjevně příliš nudné, dostalo se světu verze, ve které figurují tajemné síly, zákulisní hráči, Vatikán, izraelské kontakty a údajně promarněná šance na mír.

Podle Lukašenka byly ruské jednotky na samotném prahu vítězství. Tvrdí, že pokud by pokračovaly v ofenzivě na Kyjev, nezůstal by ve městě ani prezident Volodymyr Zelenskyj. V jeho podání tehdy údajně všichni chápali, že dny Ukrajiny jsou sečteny. Jenže pak přišel zlom. Ne v podobě tvrdých bojů, logistických problémů nebo neúspěšných operací, ale podle běloruského prezidenta kvůli lidem, kteří měli Rusko přesvědčit, aby ustoupilo ve jménu míru.

PSALI JSME: Putin chtěl přepsat svět. Podle Kyjeva přepsal hlavně pád vlastní velmoci

Historie však zaznamenala poněkud méně romantickou verzi událostí. Ruské síly se v prvních hodinách invaze pokusily obsadit strategické letiště Hostomel poblíž Kyjeva. Výsadkáři měli otevřít cestu k rychlému útoku na hlavní město a umožnit převzetí klíčových institucí. Operace ale selhala. Následovaly pokusy o obklíčení metropole, které narážely na odpor ukrajinských obránců, problémy se zásobováním, nedostatek sil na některých úsecích fronty a rostoucí ztráty. Nakonec přišel ukrajinský protiútok a ruský ústup.

Jinými slovy, bojiště nabízelo vysvětlení samo. Jenže vysvětlení založené na logistice, plánování a vojenské realitě má jednu nevýhodu. Není dostatečně dramatické. A když není dostatečně dramatické, nastupuje politika se svou tradiční schopností proměnit vojenskou operaci v příběh hodný televizního seriálu.

Když tanky zastaví příběh silnější než realita

Lukašenko tvrdí, že Vladimir Putin rozhodl o ústupu od Kyjeva poté, co byl požádán určitými politiky a určitými silami, aby dal šanci mírovému řešení. Rusko podle něj mělo dostat signál, že konflikt lze ukončit jednáním.

A právě zde se začíná psát část příběhu, která připomíná geopolitický thriller. Běloruský prezident jmenoval Vatikán a také izraelské představitele, kteří měli údajně jménem ukrajinského vedení naznačovat možnost mírové dohody. Moskva měla ustoupit v dobré víře, že se otevírá cesta k ukončení konfliktu. Výsledkem mělo být údajné oklamání Ruska.

Problém podobných tvrzení spočívá v tom, že pro ně nejsou veřejně dostupné důkazy. Jsou součástí Lukašenkovy interpretace událostí, nikoliv potvrzeného historického záznamu. To však podobným příběhům nijak nebrání v popularitě. Ve světě propagandy totiž bývá často důležitější síla příběhu než síla důkazů.

Přiznejme si to. Logistické problémy nezní příliš vzrušivě. Nedostatek paliva, přetížené zásobovací trasy nebo špatně naplánovaná operace málokomu rozbuší srdce.

Zato tajemné lobby, zákulisní dohody a mezinárodní hráči působí mnohem atraktivněji. A tak není divu, že se podobné narativy objevují znovu a znovu. Vysvětlují složitou realitu jednodušším a političtějším způsobem.

Lukašenko zároveň prohlásil, že nikdo ve válce nesplnil své původní cíle, přestože podle něj Rusko postupuje úspěšněji. Tím otevřel další kapitolu známého politického umění. Když nelze mluvit o jednoznačném vítězství, začne se hovořit o relativním úspěchu. A když nelze vysvětlit minulost, vytvoří se její nová verze.

V tom není běloruský prezident nijak výjimečný. Politici po celém světě často bojují o interpretaci událostí stejně intenzivně jako armády o území. Veřejné mínění se totiž dobývá levněji než opevněné pozice.

Válka příběhů pokračuje déle než některé bitvy

Válka na Ukrajině vstoupila do pátého roku a spolu s ní pokračuje i válka výkladů. Každá strana konfliktu vytváří vlastní obraz reality, vlastní vysvětlení a vlastní příběhy. Z vojenského střetu se tak stal také střet informační.

Lukašenko v rozhovoru neopomněl ani Volodymyra Zelenského. Doporučil mu větší opatrnost a vyzval ho, aby neprovokoval Bělorusko ani běloruský lid. Navázal tím na předchozí ostré mediální výměny mezi oběma politiky. Už na konci května navíc prohlásil, že ukrajinský prezident podle něj může užívat drogy a pravděpodobně trpět duševní poruchou. Takové tvrzení však nebylo doloženo žádnými důkazy.

Bělorusko mezitím zůstává zvláštním aktérem celého konfliktu. Jeho území posloužilo jako základna pro útok na Kyjev, běloruská armáda se však přímo do bojů nezapojila. Lukašenko tak dlouhodobě balancuje mezi rolí spojence Moskvy a pozicí politika, který občas vystupuje jako komentátor událostí, jejichž součástí je pouze nepřímo.

Ironie celé situace spočívá v tom, že čím déle válka trvá, tím více vzniká verzí minulosti. Na jedné straně stojí vojenské analýzy, satelitní snímky, záznamy operací a dokumentovaná fakta. Na straně druhé se objevují stále nové příběhy o zákulisních hráčích, tajných dohodách a promarněných šancích. A právě zde se ukazuje jedna z největších zvláštností současné informační éry. Tank lze vyfotografovat. Frontovou linii lze zakreslit do mapy. Ztráty lze spočítat. Příběhy ale podobným pravidlům nepodléhají. Putují světem rychleji než vojenské kolony a často přežívají déle než samotné bitvy. Možná proto dnes svět nesleduje pouze válku zbraní. Sleduje také válku verzí reality. Každý nový rozhovor, každé nové prohlášení a každé nové vysvětlení přidává další díl do nekonečné mozaiky interpretací. A zatímco vojáci na bojišti bojují o metry území, politici a propagandisté vedou bitvu o něco ještě cennějšího – o to, jak si budou lidé pamatovat minulost.

Psali jsme: Lukašenko vytáhl bílou vlajku?! Muž tvrdých slov poslal Zelenskému omluvu

Právě v tom spočívá největší paradox celého příběhu. Dobýt město je obtížné. Dobýt veřejné mínění bývá ještě těžší. A když se po letech začne přepisovat historie podle momentální potřeby, vznikají příběhy, ve kterých logistické problémy mizí, vojenské neúspěchy ustupují do pozadí a místo nich nastupují tajemné síly, lobby a spiknutí. Jenže realita má jednu nepříjemnou vlastnost. Ať už se kolem ní postaví jakýkoli příběh, nakonec si stejně uchová vlastní paměť.

A právě proto bývají fakta pro některé politiky mnohem nepříjemnějším protivníkem než jakákoli armáda.

Použité zdroje: Aktuálně.cz, FaktHusty.cz