NATO přepočítalo obranu. Politici teď loví ztracená procenta pod stolem

NATO potvrdilo, že Česko loni nesplnilo dvouprocentní obranný závazek. V Praze začalo velké přepočítávání pravdy.

Generální tajemník NATO Mark Rutte ve středu definitivně ukončil jednu z nejpodivnějších domácích politických disciplín posledních měsíců. Jak uvedly Novinky.cz, potvrdil, že Česká republika v roce 2025 nesplnila alianční závazek vydávat na obranu dvě procenta HDP. Zatímco ještě nedávno se politici přetahovali o vlastní interpretace čísel, nyní dorazilo vyjádření přímo z centrály Aliance. A ukázalo se, že mezi tvrzením „splnili jsme“ a realitou může být někdy vzdálenost dlouhá několik desetin procenta HDP.

Premiér Andrej Babiš už v dubnu tvrdil, že předchozí vláda Petra Fialy vykazovala obranné výdaje ve výši 2,01 procenta HDP, zatímco NATO uznalo pouze 1,85 procenta. Rozdíl 0,16 procentního bodu možná zní jako detail, ale v politice bývá právě detail často tím, co rozhoduje o tom, kdo bude rozdávat tiskové konference a kdo vysvětlovat, proč realita nespolupracuje s předchozími prohlášeními.

Rutte navíc výslovně uvedl, že mezi zeměmi, které dvouprocentní cíl loni nesplnily, patřily pouze Albánie, Česko a Slovinsko. Zatímco většina spojenců požadované hranice dosáhla, Praha skončila ve společnosti, která se v předvolebních sloganech příliš dobře nevyjímá. A tak se okamžitě rozběhla tradiční česká disciplína: hledání vysvětlení, proč vlastně čísla neznamenají to, co vypadají, že znamenají.

Bývalý premiér český polobůh Petr Fiala reagoval tím, že jeho vláda obranné výdaje výrazně zvýšila a vycházela z informací, které měla tehdy k dispozici. Tvrdí, že roli sehrála změna metodiky NATO při uznávání některých výdajů. Jinými slovy, zatímco jedna strana počítala podle starších pravidel, Aliance nakonec použila jiný metr. A jak už to bývá, metr je v politice často důležitější než samotná stavba.

Celá situace působí skoro jako školní test, ve kterém si žák spočítá příklad správně podle starého zadání, ale učitel mezitím vymění pravidla. Rozdíl je pouze v tom, že zde nejde o známku z matematiky, ale o miliardy korun a plnění aliančních závazků.

Obrana země, nebo olympiáda v účetních disciplínách?

Do debaty vstoupila také bývalá ministryně obrany Jana Černochová. Ta uvedla, že problém uznatelnosti některých výdajů nebyl žádným překvapením a upozorňovala na něj dlouhodobě. Podle jejích slov se při určování obranných výdajů postupovalo podle doporučení tehdejšího velvyslance při NATO Jakuba Landovského, který prosazoval započítávání co největšího množství položek z jiných resortů.

Právě zde začíná část příběhu, která by si zasloužila vlastní televizní seriál. Veřejnost si obvykle představuje obranné výdaje jako tanky, vrtulníky, munici, výcvik vojáků nebo modernizaci armády. Česká debata se však postupně změnila v diskusi o tom, zda lze mezi obranné náklady zahrnout položky, které by běžného občana napadly asi stejně rychle jako ponorka v Krkonoších.

Podle informací Novinek se mezi spornými výdaji objevovaly například některé dopravní stavby, rozpočty Státní správy hmotných rezerv nebo Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost. Otázka zněla jednoduše: kde končí obrana a kde začíná kreativní účetnictví? Odpověď se ukázala být složitější než leckterý armádní manuál.

Černochová zároveň uvedla, že ji překvapilo, že NATO nakonec neuznalo žádnou mimoresortní položku a navíc novou metodiku aplikovalo zpětně. To je moment, kdy si účetní, úředníci a politici mohli společně uvědomit, že boj o procenta někdy připomíná šachovou partii, ve které rozhodčí během hry změní pravidla pohybu figur.

Celá kauza zároveň odhaluje širší problém evropských demokracií. Zatímco občané očekávají silnou armádu, moderní techniku a připravenost na krizové situace, politická reprezentace často vede nekonečné spory o tabulky, metodiky a definice. Výsledkem je situace, kdy se více energie věnuje vysvětlování čísel než samotné debatě o obranyschopnosti země.

Vývoj postoje Andreje Babiše přitom připomínal samostatnou kapitolu. V lednu tvrdil, že žádný podobný závazek neexistuje. V březnu po kritice amerického velvyslance Nicholase Merricka zdůrazňoval důležitost obrany a armády. V dubnu upozorňoval na nesplněná dvě procenta. V květnu už hovořil o snaze hranici splnit. Politika je zkrátka prostředí, kde se některé názory pohybují rychleji než obrněná technika, kterou mají financovat.

NATO už řeší pět procent a Praha stále dohledává dvě

Pro letošní rok dostala česká armáda v rozpočtu 154,79 miliardy korun. To odpovídá necelým 1,8 procenta HDP. Celkové obranné výdaje mají podle vlády dosáhnout zhruba 185 miliard korun, přičemž třicet miliard pochází z dalších rozpočtových kapitol.

Jenže zatímco česká politika vede bitvu o 1,85 a 2,01 procenta, NATO mezitím posunulo diskusi mnohem dál.

Na summitu v Haagu se členské státy přihlásily k cíli dosáhnout do roku 2035 výdajů na obranu a bezpečnost ve výši pěti procent HDP. Z toho 3,5 procenta mají tvořit přímé obranné výdaje a dalších 1,5 procenta širší bezpečnostní a infrastrukturní náklady.

To znamená, že spor o loňská dvě procenta začíná připomínat debatu cestujících o správném nástupišti ve chvíli, kdy vlak už dávno odjel do jiné stanice. Zatímco domácí politická scéna stále analyzuje staré tabulky, Aliance už nastavuje mnohem ambicióznější požadavky.

Zastánci vyšších obranných rozpočtů upozorňují na zhoršující se bezpečnostní situaci v Evropě, válku na Ukrajině a potřebu modernizace armád. Kritici naopak připomínají tlak na zdravotnictví, školství nebo sociální systém.

Právě zde vzniká skutečná politická debata, která je podstatně důležitější než samotné desetiny procent. Ani NATO totiž nehodnotí pouze čísla. Smyslem obranných výdajů není vytvořit hezký graf pro tiskovou konferenci. Cílem je vybudovat armádu schopnou reagovat na bezpečnostní hrozby, zajistit dostatek vojáků, techniky, munice a infrastruktury. Ostatně i Babiš opakovaně zdůrazňoval, že klíčovou roli ve válce nehrají procenta sama o sobě, ale skuteční vojáci a schopnosti armády. Největší ironie celé kauzy spočívá v tom, že zatímco NATO řeší obranu Evropy v době rostoucího geopolitického napětí, česká politika několik měsíců zaměstnávala veřejnost především otázkou, kdo měl pravdu v excelové tabulce. Jedni slavili 2,01 procenta. Druzí ukazovali na 1,85 procenta. Nakonec přišel Mark Rutte a diskusi uzavřel.

Jenže ani tím příběh nekončí. Protože zatímco politici právě dokončují souboj o minulost, budoucnost už klepe na dveře s požadavkem pěti procent HDP. A jestli něco česká politika opravdu miluje, pak jsou to situace, kdy ještě neskončila jedna hádka a už začíná další. NATO tak možná definitivně rozhodlo spor o loňská procenta. Jenže česká politická scéna už si mezitím připravuje nové kalkulačky, nové grafy a nové argumenty. Protože v zemi, kde se každá desetina procenta mění v celostátní drama, bývá nejlépe vyzbrojenou součástí obrany právě účetní software.

Použité zdroje: Novinky.cz, FaktHusty.cz