Boris Johnson tvrdí, že před ruskou invazí slyšel od vysokého činitele německého kancléřství úvahu o rychlé porážce Ukrajiny. Berlín podobné tvrzení už dříve odmítl.
Bývalý britský premiér Boris Johnson znovu otevřel jednu z nejtemnějších kapitol evropského váhání před ruskou invazí. V rozhovoru pro podcast School of War, zveřejněném 11. srpna 2026, popsal rozhovor s nejmenovaným vysoce postaveným představitelem úřadu německého kancléře. Ten podle Johnsonovy vzpomínky uvažoval v zásadě takto: pokud k válce opravdu dojde, nebylo by nakonec lepší, kdyby proběhla rychle, Ukrajinci prohráli a všechno bylo co nejdříve za námi? Elegantní evropské řešení katastrofy: když už hoří dům, hlavně ať shoří svižně, protože dlouhé čekání na hasiče kazí kalendář.
Jenže tady je nutné odložit satirický plamenomet a vytáhnout novinářskou pinzetu. Johnson onoho německého činitele nejmenoval a jeho vzpomínku proto nelze nezávisle ověřit.
Nelze tedy poctivě napsat, že „Německo chtělo porážku Ukrajiny“, jako by něco takového stálo v usnesení vlády vedle termínu příští schůze kabinetu. Víme pouze to, že Johnson tvrdí, že takovou větu od vysokého představitele kancléřství slyšel. A to je rozdíl přibližně stejně malý jako mezi diplomatickou poznámkou a mezinárodním skandálem.
Johnson zároveň připustil, že chápe logiku, z níž podobná úvaha mohla vyrůstat: válka měla být katastrofou pro Ukrajinu, Rusko i zbytek světa, a někdo tedy mohl považovat rychlý konec za menší zlo. Sám s takovou představou podle svých slov zásadně nesouhlasil a tvrdí, že správnou odpovědí bylo pomoci Ukrajincům bránit vlastní zemi. Jinými slovy, jeden tábor hleděl na blížící se kamion a přemýšlel, zda nebude praktičtější nechat chodce rychle přejet. Druhý navrhoval poněkud revolučnější možnost: dostat ho ze silnice.
Mír podle stopek: hlavně rychle prohrát
Myšlenka „rychlé porážky pro vyšší dobro“ má v sobě téměř odzbrojující administrativní krásu. Nemusíte vyhrát válku, ubránit napadenou zemi ani přimět agresora, aby se zastavil. Stačí zkrátit čekací dobu na kapitulaci. Místo otázky, zda má suverénní stát právo bojovat, se začne řešit, kolik týdnů utrpení by Evropa mohla ušetřit, kdyby napadený projevil dostatek ohleduplnosti a padl včas. Geopolitika se tak mění na přepážku pojišťovny: vaše škoda nás samozřejmě velmi mrzí, ale kdybyste mohl být poražen do pátku, kolegové by měli klidnější víkend. Johnson přitom podobnou interpretaci německého postoje nevyslovil poprvé. Už v listopadu 2022 tvrdil, že v Berlíně před invazí existoval názor, podle něhož by v případě války bylo lepší, kdyby Ukrajina rychle „padla“. Agentura AP tehdy zaznamenala také ostrou německou reakci: mluvčí vlády Steffen Hebestreit Johnsonovo tvrzení odmítl jako naprostý nesmysl a připomněl poválečný obrat kabinetu Olafa Scholze. Máme tedy Johnsonovo opakované svědectví na jedné straně a jednoznačné popření Berlína na straně druhé. Historie bohužel neposkytuje tlačítko „zobrazit původního odesílatele“.
Berlín po invazi otočil kormidlem
O tři dny po ruském útoku už byla veřejná pozice německého kancléře úplně jinde. Olaf Scholz ve svém projevu 27. února 2022 oznámil, že Německo bude Ukrajině dodávat zbraně k obraně a ruskou invazi označil za novou realitu vyžadující jednoznačnou odpověď. Zrodila se slavná Zeitenwende, tedy historický obrat německé bezpečnostní politiky. V překladu z diplomatštiny: realita nakonec zaklepala na dveře tak hlasitě, že už ji nešlo označit za nevhodně načasovanou návštěvu.
To ovšem samo o sobě nevyvrací možnost, že některý člověk v kancléřství před 24. únorem přemýšlel úplně jinak. Stejně tak Johnsonovo tvrzení nedokazuje, že šlo o stanovisko Scholze, kabinetu nebo Německa jako takového. Právě zde začíná být lákavá zkratka nebezpečnější než satira: z jednoho anonymního výroku se velmi snadno vyrobí „Berlín chtěl kapitulaci“. Jenže dějiny už mají dost problémů i bez toho, abychom jim při redakční uzávěrce přidávali další.
Donbas nebyla sousedská hádka o plot
Johnson v novém rozhovoru kritizoval také způsob, jakým podle něj Francie a Německo dlouhá léta přistupovaly ke konfliktu kolem Ukrajiny. Normandský formát, v němž jednaly Francie, Německo, Ukrajina a Rusko, přirovnával k manželské poradně pro dvě znesvářené strany. Jenže skutečnost nebyla rodinná terapie, při níž si Moskva s Kyjevem potřebovaly lépe vysvětlit, kdo vynese koš. Evropská unie už v roce 2014 reagovala na ruské kroky sankcemi a Rada EU ve své oficiální chronologii dodnes uvádí, že původní restrikce vznikly právě v reakci na ruské kroky destabilizující Ukrajinu.
Britská vláda navíc krátce před plnohodnotnou invazí veřejně varovala, že situace přestává připomínat diplomatickou šachovou partii a začíná se podezřele podobat přípravě skutečné války. Johnson ve Sněmovně 25. ledna 2022 upozorňoval na více než sto tisíc ruských vojáků soustředěných u ukrajinských hranic a připomínal, že Rusko proti Ukrajině vojensky zasáhlo už v roce 2014. Evropě tedy nechyběly kontrolky na palubní desce. Problém byl spíše v tom, že některé z nich svítily tak dlouho, až začaly působit jako součást interiéru.
Londýn zvedal obočí, Evropa ještě hledala budík
Podle Johnsonovy dnešní verze Britové na přelomu let 2021 a 2022 považovali rozsáhlou invazi za stále pravděpodobnější, zatímco francouzští a němečtí partneři podle něj ještě dlouho doufali, že Putin za hranici nakonec nepřejde. To je Johnsonova interpretace tehdejších zákulisních debat, nikoli laboratorně změřená hladina evropské naivity. Jenže veřejné britské varování z ledna 2022 ukazuje, že Londýn skutečně mluvil o hrozbě rozsáhlé invaze velmi otevřeně. Evropská diplomacie měla naproti tomu těžkou disciplínu: jak působit rozhodně, aniž by se udělalo něco tak nezdvořilého, jako připustit, že ruské tanky možná nejsou součástí rozsáhlého teambuildingu. Johnson už v roce 2022 připisoval tehdejšímu německému uvažování také ekonomické důvody. To z jeho vzpomínky nedělá automaticky historický rozsudek, ale připomíná nepříjemnou vlastnost politiky: bezpečnostní principy bývají velmi pevné, dokud jejich pevnost nezačne být drahá.
Pak přicházejí tabulky, grafy, obchodní zájmy a lidé, kteří dokážou výraz „strategická trpělivost“ vyslovit tak noblesně, že téměř není slyšet rachot pásů za hranicí. Johnsonovu verzi však Berlín už tehdy kategoricky odmítl, a právě toto odmítnutí musí zůstat součástí příběhu.
Jedna anonymní věta není rozsudek nad Německem
Bylo by snadné udělat z Johnsonova vyprávění pohodlný účet za celé Německo. Jenže stejně jako není jeden britský politik Spojeným královstvím, není anonymní úředník německou republikou. Po začátku invaze se Berlín připojil k rozsáhlé evropské podpoře Ukrajiny a současná politika Evropské unie dál stojí na vojenské, finanční a politické pomoci Kyjevu i na sankčním tlaku proti Rusku.
Rada Evropské unie tuto podporu potvrzuje i ve svých rozhodnutích z roku 2026. Pokud tedy někdo v Berlíně kdysi snil o rychlém konci prostřednictvím rychlé ukrajinské porážky, evropská politika nakonec zamířila úplně jiným směrem. Ironie má někdy zpoždění několik let, ale doručuje spolehlivě.
Nejstrašnější na té větě je, jak pohodlně může znít
Johnsonovu vzpomínku možná jednou potvrdí další svědek, dokument nebo samotný člověk, jehož jméno bývalý britský premiér odmítl zveřejnit. Možná také zůstane navždy pouze jeho verzí soukromého rozhovoru. To však nemění skutečnost, že podobná logika má děsivou přitažlivost. Nechat slabšího rychle prohrát totiž může z bezpečné kanceláře vypadat téměř jako humanitární opatření. Nejsou potřeba další zbraně, další sankce ani nepříjemná rozhodnutí. Stačí přesvědčit napadeného, že jeho odpor působí okolí administrativní obtíže. Ukrajinci ale v únoru 2022 zvolili jinou možnost a začali svou zemi bránit. Ruský pokus podřídit si Ukrajinu se tím místo rychlého evropského „vyřešení problému“ změnil v dlouhou a ničivou válku. Johnson dnes tvrdí, že právě schopnost Ukrajinců rozhodovat o vlastním odporu byla tím, co někteří lidé před invazí podcenili. A možná je v celé téhle historce největší ironie právě zde: velmoci mohou kreslit mapy, vlády počítat náklady a diplomaté hledat nejméně nepohodlný konec, jenže lidé, jejichž země má být tímto elegantním způsobem odepsána, mají nepříjemný zvyk chtít do výsledku také mluvit. V okamžiku, kdy se o cizí svobodě začne uvažovat jako o položce, kterou lze kvůli klidu rychle odepsat, už totiž nejde jen o Ukrajinu. Jde o to, jak levnou cenu jsme ochotni připsat právu napadené země zůstat vlastní zemí.
