Červenec přinesl Rusku nejvyšší personální ztráty roku 2026. Kreml přesto mluví o další eskalaci a jeho diplomacie vysvětluje, že obrana vlasti je „svatá povinnost“.
Červenec byl pro ruskou armádu mimořádně krvavý. Podle ukrajinského ministerstva obrany, které vychází z údajů generálního štábu, dosáhly ruské personální ztráty 42 860 mužů. Jde o zabité nebo těžce zraněné, nikoli o 42 860 potvrzených mrtvých. Ukrajinská strana tento výsledek označila za nejvyšší měsíční údaj od ledna 2025. Je to bilance válčící strany, takže s ní nelze zacházet jako s účetní uzávěrkou ověřenou nezávislým auditorem. Jenže ani při této nezbytné výhradě nevypadá účet za kremelskou válečnou politiku právě jako leták na výhodný víkendový pobyt.
Přesné ruské ztráty neznáme a tvrdit opak by bylo pohodlnější než pravdivé.
Moskva úplné aktuální souhrny vlastních ztrát nezveřejňuje a jednotlivé odhady se výrazně liší. Jedna věc je však stále hůře zpochybnitelná: lidí mizí z ruské válečné mašinérie v takových počtech, že debata už dávno není o tom, zda jsou ztráty vysoké, ale jak vysoké ve skutečnosti jsou. Kreml má na podobné účetnictví tradičně elegantní metodu – když číslo kazí obraz vítězství, číslo prostě nemusí dostat hlavní vysílací čas.
Nezávislá Mediazona ve spolupráci s ruskou službou BBC skládá jmenný seznam padlých z veřejně ověřitelných oznámení, regionálních zpráv, příspěvků rodin či úředních záznamů. Sama přitom otevřeně upozorňuje, že nejde o úplnou evidenci a že zejména nejnovější měsíce jsou silně podhodnocené kvůli obrovskému zpoždění informací. To je v celé tragédii snad nejčernější ironie: válka dokáže člověka zabít během okamžiku, ale jeho jméno se může do statistiky propracovávat měsíce nebo roky.
Krvavý účet, který se do vítězné reportáže nevejde
Mnohem širší obrázek nabízí červencová analýza amerického neziskového Center for Strategic and International Studies. CSIS odhaduje, že Rusko od února 2022 do června 2026 utrpělo přibližně 1,4 milionu bojových ztrát zahrnujících mrtvé, raněné a pohřešované, přičemž počet padlých odhaduje na 400 až 450 tisíc. Rozptyl je podstatný, metoda není totéž co jmenná evidence a číslo nelze vydávat za definitivní. I spodní hranice však stačí k tomu, aby z propagandistického pojmu „speciální vojenská operace“ začal nepříjemně vykukovat rozměr dlouhé opotřebovací války. CSIS navíc vypočítává, že ruské měsíční ztráty se v roce 2026 pohybovaly přibližně mezi 30 a 34 tisíci lidmi, zatímco tempo náboru odhadoval institut asi na 27 tisíc nových vojáků měsíčně. Pokud jsou tyto odhady přibližně správné, personální matematika Kremlu začíná připomínat podnik, který každý měsíc propustí více zaměstnanců, než dokáže přijmout, a vedení následně slavnostně oznámí rozšíření výroby. Jen s tím drobným rozdílem, že tady se místo pracovních smluv rozdávají uniformy a následky se nedají opravit dalším náborovým inzerátem. Ani územní zisky podle této analýzy nevypadají jako rachot vítězného tažení, který by odpovídal ceně placené lidskými životy. CSIS uvádí průměrný postup přibližně 50 metrů denně u Kosťantynivky, 70 metrů u Pokrovsku a 90 metrů u Slovjansku; v dubnu a květnu 2026 navíc ruská kontrola území v čistém součtu klesla asi o 400 kilometrů čtverečních. V kremelské televizi lze zřejmě každý metr vhodně nasvítit. Na mapě však metr zůstává metrem a hřbitov hřbitovem.
Kanónenfutr? Experti mluví o systému, ambasáda o povinnosti
Norský Forsvarets Forum oslovil několik tamních vojenských expertů a jejich hodnocení je k ruskému způsobu vedení války mimořádně tvrdé. Bývalý norský náčelník obrany a výzkumník FFI Sverre Diesen upozorňuje na nedostatek techniky a na skutečnost, že Rusko podle jeho názoru nerekrutuje dost lidí k nahrazení ztrát. Putinovy úvahy o další eskalaci proto označuje především za snahu povzbudit domácí publikum. Velmoc má zkrátka ukázat svaly, i kdyby si před fotografováním musela rukáv vycpat novinami.
Profesor norské Vysoké školy obrany Håkon Lunde Saxi šel ještě dál a přímo spojil vysoké ztráty s ruskou strategickou kulturou, která podle něj umožňuje používat lidi jako „kanónenfutr“. Diesen zase popsal část nových vojáků jako velmi nezkušenou a upozornil, že některé jednotky po několika týdnech ztrácejí bojeschopnost. To už není obraz legendární vojenské mašinérie z přehlídky na Rudém náměstí. Spíš továrna na opotřebení, kde nejlevnější náhradní součástkou zůstává člověk.
Ruské velvyslanectví v Norsku podobné závěry kategoricky odmítlo. Tvrdí, že akutní nedostatek vojáků ani zbraní neexistuje, že ruské jednotky nejsou špatně vycvičené a že obvinění z používání lidí jako potravy pro děla je nepodložené. Pak ale přišla formulace, která této pochmurné debatě dodala téměř dokonalou dávku kremelské absurdity: obrana vlasti a jejích občanů je podle ambasády pro ruský stát „svatou povinností“. Na jednu větu je to pozoruhodně mnoho kadidla.
Když se útočná válka převlékne za obranu vlasti
Právě zde začíná satira psát sama sebe. Rusko zahájilo 24. února 2022 rozsáhlou invazi na území Ukrajiny, přesto jeho oficiální jazyk dál pracuje s obrazem obrany, ohrožení a historické povinnosti. Vzniká tím propagandistický zázrak hodný samostatné vojenské akademie: armáda překročí hranici sousedního státu a po čtyřech letech vysvětluje vlastním občanům, že na cizím území vlastně chrání domov. Geografie se zřejmě v okamžiku vyhlášení svaté povinnosti stává volitelným předmětem.
Také proto mají nezávislé seznamy padlých mimořádnou hodnotu. Mediazona upozorňuje, že nové případy přibývají s velkým zpožděním a že ani data z prvních let invaze nejsou zcela uzavřená. Rozmach FPV dronů, rozsáhlé „šedé zóny“ mezi pozicemi a obtížné vyzvedávání těl podle redakce způsobují, že skutečný obraz ztrát přichází dlouho po samotných bojích. Stát může mlčet, obrazovka může přepnout na přehlídku a mluvčí může nasadit slavnostní tón. Jméno mrtvého ale tímto administrativním kouzlem nezmizí.
Osm ku jedné? Tady musí i tvrdá satira zabrzdit
Do stejné debaty vstoupil v květnu finský prezident Alexander Stubb tvrzením, že na jednoho padlého Ukrajince připadá osm mrtvých ruských vojáků. Jenže právě zde je nutné sundat satirický klobouk a nasadit redaktorskou brzdu. Finský vojenský expert Ilmari Käihkö následně pro veřejnoprávní Yle řekl, že pro tak vysoký poměr padlých nevidí ve veřejných zdrojích důkaz a že by se tak dramatický rozdíl musel výrazněji projevit na bojišti. Stubnovo číslo proto nelze poctivě vydávat za ověřené konstatování. Zajímavé ovšem je, že CSIS dospěl pro první polovinu roku 2026 rovněž k poměru blížícímu se osmi ku jedné – jenže u celkových bojových ztrát, nikoli pouze u mrtvých. A právě toto malé slovíčko rozhoduje, zda píšeme analýzu, nebo vyrábíme propagandu opačným směrem. Válka je už tak dost obludná sama o sobě. Není potřeba jí přidávat mrtvé, které neumíme doložit, jen proto, aby byl titulek ještě o decibel hlasitější.
Velmoc chce přitlačit na pilu. Jen účet za řezání dál roste
Navzdory vysokým ztrátám zůstává z Moskvy slyšet především jazyk dalšího tlaku. Forsvarets Forum připomíná červencové zjištění agentury Reuters, podle něhož zdroje blízké Kremlu považovaly za vysoce pravděpodobné, že Putin v následujících měsících válku ještě vystupňuje. To není totéž jako veřejný Putinův slib nové ofenzivy a bylo by chybou tak to napsat. Je to však další střípek do obrazu vedení, které se ani při rostoucích personálních nákladech zjevně nechystá proměnit válečný slovník v jízdní řád cesty domů.
A právě tady končí legrace, přestože jsme v glose. Za každým grafem je člověk, jehož vojenská kariéra neměla vypadat jako spotřební materiál pro několik desítek metrů mapy.
Tvrdá satira může rozebrat kremelskou propagandu, absurdní slovník i státní schopnost proměnit lidskou tragédii ve slavnostní frázi. Neměla by se však vysmívat mužům, kteří v té válce umírají. Ti nejsou pointou vtipu. Pointou je systém, jenž dokáže jejich ztráty přijmout jako provozní náklad a ještě nad něj pověsit svatozář.
„Svatá povinnost“ zní nádherně v projevu, zvlášť když ji plní někdo jiný. Generálové kreslí šipky, politici vysvětlují historickou nutnost a propagandisté vyrábějí další várku slov o odhodlání. Jenže válka má jednu nepříjemnou vlastnost: dříve či později strhne dekorace a nechá na stole skutečný účet. Na něm nejsou vlastenecké metafory, televizní fanfáry ani obří vlajky. Jsou na něm mrtví, ranění, pohřešovaní a rodiny, kterým se člověk nevrátí. Pokud se státní velikost měří ochotou posílat další lidi do opotřebovací války, potom nejde o velikost, ale o schopnost zvyknout si na vlastní ztráty. A ze všech věcí, které může mocný stát prohlásit za svaté, je právě tato schopnost možná tou nejděsivější.
