Jedna familiární poznámka stačila, aby se z otázky na schůzky s miliardářem stal spor o úroveň moci. Babiš znovu ukázal, že tón může přehlušit i odpověď.
Premiér Andrej Babiš předvedl 17. srpna na tiskové konferenci vlády drobnou ukázku toho, jak lze z obyčejného novinářského dotazu během několika vteřin vyrobit společenskou disciplínu zvanou „hádej, kdo je tady pán“. Když se reportérka Deníku N Zdislava Pokorná zeptala na jeho dvě schůzky s podnikatelem Pavlem Tykačem, premiér začal slovy: „Jasně, slečno Pokorná, neboli Zdíšo.“ Samotné konání tiskové konference potvrzuje Úřad vlády, výrok a jeho kontext zachytil také náš nejoblíbenější server FORUM 24.cz.
Otázka přitom nebyla ani o premiérově oblíbeném pečivu, ani o tom, kdo mu smí říkat Andreji. Pokorná se ptala na schůzky se skutečně významným hráčem české energetiky. Deník N už 3. srpna popsal, že se Babiš letos s Tykačem setkal dvakrát a že tématem byla budoucnost jeho uhelných elektráren i otázky související s akciemi ČEZ. To je docela solidní důvod, proč se předsedy vlády ptát. Dokonce i bez předchozího povolení k tykání.
Babiš nakonec věcně odpověděl. Podle záznamu jeho vyjádření uvedl, že při obou schůzkách byl přítomen také vicepremiér Karel Havlíček, jednalo se o budoucnosti Tykačových elektráren a Tykač zmínil i zájem prodat své akcie ČEZ.
Premiér zároveň tvrdil, že otázku prodeje akcií řeší jiní odpovědní lidé. Čili odpověď existovala. Jen k ní bylo zřejmě nutné nejprve projet povinnou disciplínou z premiérské akademie mezilidských vztahů: malé veřejné popíchnutí novinářky, potom teprve energetika.
Když otázka překáží, upraví se nejdřív tazatel
Na celé scéně je fascinující právě její zbytečnost. Babiš mohl jednoduše odpovědět. Otázka, odpověď, další mikrofon, konec. Jenže to by byla tisková konference a nikoli malá inscenace politické dominance. „Zdíšo“ v takové situaci není roztomilé familiární pohlazení mezi dvěma známými u kávy. Z úst premiéra před kamerami působí jako slovní šťouchanec, kterým se na několik sekund mění poměr sil: premiér stojí za pultem, reportérka se ptá a státní moc jí mezitím vysvětluje, jak se jí rozhodla říkat. Česká politika tím samozřejmě nespadla do propasti a republika se kvůli jednomu oslovení nerozpadne. Právě v tom je ovšem celé kouzlo tohoto druhu buranství. Vždycky je dost malé na to, aby mohlo být označeno za legraci, a zároveň dost přesné na to, aby adresát pochopil, že legrace se odehrává na jeho účet. Kdo se ohradí, nemá smysl pro humor. Kdo mlčí, právě absolvoval společenské školení zdarma. Elegantní systém, téměř bezúdržbový.
Navíc nejde o novinářku, která by se s ostrými reakcemi členů současné vlády setkala poprvé. Na konci července nebyla Pokorná vpuštěna na tiskovou konferenci ministerstva zahraničí; resort ji v komunikaci zařadil mezi „alternativní média a konspirační blogy“. Proti postupu se postavila česká pobočka International Press Institute a připomněla, že oficiální tiskové konference státních úřadů nemají sloužit k vyřizování účtů s novináři. Podrobně událost zaznamenaly Seznam Zprávy.
Za miliardy se ptát smí. Jen opatrně s tónem, pane premiére
A teď zpátky k tomu, co se v celém cirkuse málem ztratilo pod stolem: Pavel Tykač. Deník N popsal dvě schůzky, na nichž se podle jeho zjištění prolínala budoucnost uhelných elektráren, energetická politika a Tykačův podíl v ČEZ.
Nešlo tedy o pátrání po tom, kdo s kým vypil kávu v hotelovém lobby. Šlo o témata, která mohou mít značný hospodářský význam pro stát, podnikatele i energetiku. A přesně od toho novináři na tiskové konferenci jsou – aby se ptali i tam, kde otázka politikovi zrovna nevoní jako čerstvě posečený marketing.
Moc má totiž jednu nepříjemnou vlastnost. Jakmile člověk usedne dost vysoko, snadno získá pocit, že otázka není kontrolní mechanismus, ale drzost personálu. Kamera svítí, mikrofony čekají a politik má náhle dojem, že kromě státní správy dostal do gesce také výchovu reportérů.
Potom už stačí přidat křestní jméno, zdrobnělinu, úšklebek nebo poznámku a rázem je jasno: hlavním tématem není to, na co se ptáte, nýbrž zda jste si vůbec zasloužili právo položit otázku bez veřejného poplácání po hlavě.
Přitom samotná Babišova odpověď ukázala, že žádný podobný předkrm nepotřeboval. Setkání s Tykačem potvrdil a popsal je jako běžná jednání, o která podnikatel požádal; mluvil rovněž o elektrárnách a Tykačově záměru prodat akcie ČEZ. Právě tak mohla vypadat celá výměna. Profesionálně, stručně a bez vedlejšího programu „jak dnes oslovíme paní reportérku“. Jenomže to by česká politická scéna přišla o další epizodu seriálu, v němž se elementární slušnost pravidelně vydává za přecitlivělost.
Opozice vytáhla zvířectvo i starou přezdívku
Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Poslanec TOP 09 Jan Jakob Babišovo jednání kritizoval a připomněl mu svůj dřívější výrok o chování „jako řeznický pes“. Ivan Bartoš označil premiérovo vystupování za buranské a předseda TOP 09 Matěj Ondřej Havel požadoval omluvu. Objevila se také ironická úvaha, jak by se asi premiérovi líbilo, kdyby podobně familiární nebo dehonestující oslovení používali novináři vůči němu. Reakce shrnul portál FORUM 24. A tady začíná být celá hra ještě bizarnější. Když se politika změní v soutěž o nejšťavnatější přezdívku, veřejná debata spolehlivě míří do hospody těsně před zavíračkou. Jeden má „Zdíšu“, druhý nabídne „Bureše“, třetí přihodí řeznického psa a za chvíli už můžeme místo tiskových konferencí rozdávat papírové čepice a hlasovat, kdo komu vymyslel lepší jméno. Jenže premiér není placen za vítězství v okresním přeboru slovních šťouchanců. Je placen mimo jiné za to, aby snesl kontrolu a otázky, které si sám neobjednal.
Premiér může pojmenovat novináře. Otázka ale nezmizí
Na konci téhle drobné epizody proto nezůstává otázka, jestli oslovení „Zdíšo“ představuje největší politický skandál roku. Nepředstavuje. Zůstává něco podstatnějšího: jak snadno se může veřejná funkce změnit v pódium, na němž si mocný člověk dovolí vůči tazateli něco, co by při obrácených rolích nejspíš považoval za neúctu. Politik má plné právo média kritizovat, opravovat jejich chyby a tvrdě odmítat tvrzení, která pokládá za nepravdivá. Funkce premiéra mu však nepřiděluje licenci dělat z novinářů rekvizity vlastní převahy.
Tisková konference není rodinná oslava, hospodský stůl ani skupinový chat, kde si každý říká, jak chce. Je to jedno z míst, kde se veřejná moc zodpovídá veřejnosti prostřednictvím lidí, kteří kladou otázky. Novinář může být politikovi protivný, může se ptát opakovaně, může napsat text, který ho rozčílí. Právě tehdy se poznává úroveň člověka ve vysoké funkci. Slušnost vůči těm, kteří vás chválí, není výkon. Slušnost vůči těm, kteří vám lezou na nervy, už ano.
A proto je celý příběh směšný i nepříjemný zároveň.
Český „rádoby“ premiér měl před sebou otázku na schůzky s jedním z nejvýznamnějších podnikatelů v energetice a odpověď skutečně měl. Přesto potřeboval do několika sekund veřejného vystoupení vměstnat ještě osobní šťouchanec. Možná se tomu někdo zasměje, jiný nad tím mávne rukou a další začne vymýšlet premiérovi stejně potrhlou přezdívku. Jenže demokratická kultura se nerozpadá jedním obřím výbuchem; mnohem častěji se ohlodává po malých kouscích, kdy se arogance začne vydávat za vtip a neúcta za politický temperament. Andrej Babiš může Zdislavě Pokorné říkat, jak uzná za vhodné. Ani sebechytlavější „Zdíšo“ však nedokáže umlčet to jediné, co v celé scéně opravdu mělo zaznít: pane premiére, co jste na těch schůzkách řešili?
