Donald Trump označil Hormuzský průliv za nové území USA. Írán mluví o bludu, zatímco svět sleduje, kam až může dojít prezidentova politika síly a osobních výpadů.
Donald Trump v úterý zveřejnil mapu, na níž byl Hormuzský průliv označen jako „nové území USA“. Jak potvrzují Novinky ve zprávě z 18. srpna 2026, americký prezident strategickou námořní trasu na obrázku zakroužkoval a navázal tak na své dřívější prohlášení, že ji hodlá prohlásit za americké teritorium. Íránský náměstek ministra zahraničí Kazem Gharibabadi odpověděl řečmi o Trumpově „bludu“ a „pomateném muži“.
Člověk by ještě před několika lety podobný obrázek očekával spíš od internetového vtipálka po třetím pivu než od prezidenta jaderné velmoci. Jenže Trumpova politická metoda už dávno pracuje s jednoduchým pravidlem: když se realita nevejde do sloganu, slogan se jednoduše nakreslí přes realitu. Průliv tedy dostal kruh, americkou nálepku a geopolitika na chvíli připomínala dětský atlas, v němž vítězí ten, kdo má silnější fix.
Na první pohled je to prvotřídní materiál pro satiru. Jenže tentokrát se člověk směje o poznání hůř, protože za mapou nejsou plastové figurky vojáčků, ale skutečné lodě, skutečné státy a válka, která už několik měsíců zaměstnává armády napříč regionem. Z prezidentského vtípku se tak během několika sekund může stát další zahraničněpolitický signál, který musejí ostatní země brát vážně, i kdyby autor sám tvrdil, že jen provokoval.
Mapa místo diplomacie
Trump přitom s myšlenkou amerického Hormuzu nepřišel až v úterý. Už 14. srpna v New Yorku oznámil, že po porážce Íránu hodlá průliv prohlásit za území Spojených států, přičemž americkou blokádu vydával prakticky za důkaz, že Washington oblast už kontroluje. O několik dní později svůj politický zeměpis doplnil obrázkem.
Realita na moři je poněkud méně majestátní než prezidentská grafika. Associated Press ve své aktuální zprávě upozornila, že zatímco Trump tvrdí, že průliv je otevřený a funguje, potvrzený provoz lodí během předchozího týdne výrazně poklesl. Mocnost, která podle prezidenta všechno řídí, tedy zatím nedokázala přesvědčit ani světovou obchodní flotilu, že je situace pod kontrolou.
A pak je tu jedna otravná maličkost, která se při kreslení modrých kruhů špatně vejde na obrazovku telefonu: mezinárodní právo. Hormuzský průliv není volnou parcelou čekající na nového vlastníka a právo průjezdu mezinárodními průlivy chrání mořské právo. Také Rada bezpečnosti OSN v roce 2026 opakovaně zdůraznila nutnost obnovit bezpečný tranzit touto cestou. Dokumenty OSN popisují právo tranzitního průjezdu jako součást režimu mezinárodních průlivů.
Prezident Spojených států tedy nemůže z Hormuzu udělat americké území stejným způsobem, jakým realitní makléř přidá zahradu k vile na Floridě. Nestačí kruh, kapitálky a sebevědomí, které by dokázalo zastínit maják. Mezinárodní hranice mají tu nepříjemnou vlastnost, že se obvykle odmítají přizpůsobit grafickému vkusu jednoho politika. Ještě vážnější je kontext, v němž podobná slova zaznívají. Trump v posledních dnech zvýšil tlak nejen na Írán, ale ostře vystoupil také proti Ománu, dlouholetému americkému partnerovi, protože Maskat vyjednává s Teheránem o pravidlech plavby v průlivu. Podle Novinek prezident Ománu dokonce veřejně pohrozil bombardováním, pokud by podle něj bránil americkým plánům.
Tady už satirický materiál začíná mít poněkud výbušnou konzistenci. Jeden den si šéf Bílého domu nakreslí nové teritorium, druhý vysvětluje spojenci, co se může stát, pokud se mu postaví do cesty, a svět má mezitím rozlišovat, která věta je vyjednávací taktika, která teatrální nadsázka a která skutečná hrozba. Diplomaté musí mít při Trumpově druhém prezidentském období mimořádně kvalitní kávovar.
Problém totiž není v tom, že prezident používá ostrý jazyk. Prezidenti to dělali před Trumpem a budou to dělat i po něm. Znepokojivé je spojování osobní výbušnosti, územních fantazií a reálné vojenské síly do jednoho politického představení, v němž se hranice mezi show a rozhodnutím stále hůř rozeznává.
Válka, která už dávno není jen slovní
Současný konflikt nezačal mapou na Truth Social. Podle výzkumného přehledu britské Dolní sněmovny zahájily Spojené státy a Izrael 28. února 2026 sérii útoků proti Íránu; deklarovanými cíli byly mimo jiné íránské jaderné a balistické kapacity a americká strana hovořila také o změně režimu. Írán následně odpověděl údery proti Izraeli, americkým základnám a dalším cílům v regionu.
Teherán poté zásadně omezil dopravu Hormuzským průlivem a Washington 13. dubna zahájil vlastní protiprovozní blokádu zaměřenou na plavidla směřující do íránských přístavů. Průliv, kterým před válkou proudila významná část světového obchodu s ropou a plynem, se tak z dopravní tepny změnil v jeden z hlavních nástrojů vojenského a ekonomického nátlaku.
Ani tvrzení, že Trump jednoduše útočí v Iráku jen proto, že se mu jednoho rána zachtělo, by nebylo fakticky poctivé. Reuters například popsal americké a saúdskoarabské údery z 29. července jako odvetu proti Íránem podporovaným skupinám po útocích na americké a saúdské cíle; irácké vedení však zároveň americko-saúdské údery odsoudilo jako porušení suverenity země. Spor se tedy nevede o to, zda Washington nějaké důvody uvádí, ale o jejich právní, politickou a strategickou obhajitelnost.
Trump ovšem složitost tohoto konfliktu sám pravidelně redukuje na slovník vítězů, poražených, blokád, trestů a osobních ultimát. To je přesně chvíle, kdy zahraniční politika začne připomínat hospodskou hádku vedenou mužem, který má shodou okolností k dispozici letadlové lodě. Satira zde nemusí nic vymýšlet; stačí poslouchat jazyk, kterým se mluví o skutečné válce. Spojené státy přitom nejsou jediným aktérem, jehož jednání vyvolává vážné otázky. Íránský režim omezil mezinárodní plavbu, jeho síly útočily na cíle v regionu a z Hormuzu se stal nástroj nátlaku s globálními hospodářskými důsledky. Kritizovat Trumpovu politiku proto neznamená romantizovat Teherán nebo z íránského vedení dělat nevinného správce majáku.
Právě proto působí americké územní řeči tak absurdně. Odpovědí na jeden pokus zacházet s mezinárodní námořní cestou jako s vlastním kohoutkem přece nemůže být jiný pokus přepsat ji na vlastní jméno. Jestli má světový pořádek nějaký smysl, pak snad právě v tom, že pravidla neplatí pouze pro protivníka.
V červnu vzniklo memorandum, které mělo vytvořit prostor pro omezení bojů a jednání, avšak spory kolem Hormuzu přetrvaly a šedesátidenní lhůta v srpnu skončila bez širší dohody.
Trumpova kreslená anexe tedy nepřišla do diplomatického vakua, nýbrž právě ve chvíli, kdy se jednání dostala do slepé uličky.
Je Trump psychicky nemocný? Tady musí satira brzdit
A nyní k otázce, která se nabízí téměř sama: je Donald Trump „psychicky nemocný“, „vyšinutý“ nebo klinicky nezpůsobilý? Takový závěr nelze poctivě vydávat za ověřený fakt. Americká psychiatrická asociace připomíná takzvané Goldwaterovo pravidlo, podle něhož je pro psychiatra neetické poskytovat odborný posudek duševního stavu veřejné osoby bez osobního vyšetření a odpovídajícího oprávnění.
To samozřejmě neznamená, že kolem prezidentovy kondice neexistují otázky. The Washington Post v květnu 2026 citoval průzkum Washington Post–ABC News–Ipsos, v němž pouze 40 procent respondentů uvedlo, že podle nich má Trump dostatečnou mentální bystrost pro výkon prezidentské funkce. To je velmi nepříjemný politický údaj, nikoli výsledkový list z psychiatrické ambulance. Tentýž materiál přinesl vyjádření několika lékařů, kteří požadovali větší transparentnost ohledně prezidentova zdravotního stavu a v některých případech doporučovali podrobnější posouzení kognitivních funkcí vzhledem k jeho věku. Ani oni však neposkytli veřejnou klinickou diagnózu, která by opravňovala redakci napsat jako fakt, že Trump trpí konkrétní duševní poruchou.
Naštěstí k tvrdé kritice jeho výkonu žádný psychiatrický kód nepotřebujeme.
Prezident, který hovoří o přivlastnění mezinárodní námořní tepny a pohrozí bombardováním spojence, poskytuje dost materiálu k politickému hodnocení i bez toho, abychom mu na dálku přidělovali diagnózu. Problém lze pojmenovat přesněji: jeho veřejné jednání je mimořádně konfrontační, nepředvídatelné a místy natolik teatrální, že je obtížné rozeznat strategii od momentálního impulsu.
Stejně je nutné číst íránský výrok o „pomateném muži“. Gharibabadi není Trumpův psychiatr, ale vysoký představitel státu, který je se Spojenými státy ve válečném konfliktu. Jeho slova jsou politickou urážkou a propagandistickou reakcí na americkou provokaci, nikoli lékařskou zprávou, byť se Teheránu podařilo vytvořit titulek, který bude Trumpa pronásledovat podstatně déle než diplomatická nóta.
Otázka prezidentovy způsobilosti je přesto legitimní, protože v jeho rukou neleží jen telefon s aplikací Truth Social.
Prezident USA stojí v čele nejmocnějšího vojenského aparátu západního světa a jeho výroky jsou okamžitě analyzovány armádami, finančními trhy i zahraničními vládami. U takové funkce není předvídatelnost nudnou úřednickou ctností; je součástí bezpečnosti.
A jedna oprava je nutná také u Vladimira Putina. Trump jej, na rozdíl od formulace v původním námětu, veřejně za válečného zločince neoznačil; při televizní debatě v roce 2023 se takovému označení výslovně vyhnul a tvrdil, že by komplikovalo případné vyjednávání s Ruskem. Dobový záznam jeho výroku přinesla European Pravda. Na Putina nicméně nadále platí zatykač Mezinárodního trestního soudu kvůli podezření z válečného zločinu souvisejícího s deportacemi ukrajinských dětí.
Když mapa začne připomínat rozkaz
Trumpův Hormuz není problém proto, že by nějaký prezident neměl právo provokovat nebo říkat nesmysly. Problém nastává ve chvíli, kdy prezident disponující ozbrojenými silami začne suverenitu jiných zemí a mezinárodní prostor popisovat jazykem osobního vlastnictví. Pak už nejde o komunikační folklor, nýbrž o způsob výkonu moci.
Hormuz navíc není bezvýznamný kus vody na okraji mapy.
Před současným konfliktem jím procházela přibližně pětina globálně obchodované ropy a plynu a jeho omezení se okamžitě promítlo do energetické bezpečnosti, cen a obchodní dopravy. Když prezident USA kreslí kolem takového místa svůj kruh, svět si proto nemůže dovolit reagovat pouze smíchem.
Možná tedy není nejdůležitější otázkou, zda je Donald Trump psychicky nemocný. Mnohem závažnější je, že k posouzení rizikovosti jeho politického stylu žádnou diagnózu nepotřebujeme; stačí sledovat výroky, rozhodnutí a jejich důsledky.
Demokracie totiž nestojí na předpokladu, že vůdce bude vždy klidný, rozumný a předvídatelný. Stojí na institucích, právu a pravidlech, která mají bránit tomu, aby momentální nápad jednoho člověka automaticky získal sílu státního rozkazu. Íránský režim může Trumpovi nadávat do pomatenců, Washington může Teheránu vyhrožovat dalšími údery a internet může z prezidentské mapy vyrobit tisíc memů. Jenže někde mezi tím vším stále plují námořníci, stojí tankery, létají rakety a obyčejní lidé platí za rozhodnutí politiků, kteří osobně v žádném bombardovaném přístavu spát nebudou.
A právě tady humor končí. Když se mapa v rukou nejmocnějšího muže planety mění z popisu světa na seznam jeho přání, není podstatné, jakou diagnózu by mu kdo nejraději přiřadil. Podstatné je, aby svět ještě dokázal říct, že hranice států se neurčují fixem, suverenita není prezidentská hračka a válka není reality show, v níž poslední slovo patří tomu, kdo nejhlasitěji vykřikne, že právě vyhrál.
