Školství má být vládní prioritou, jenže rozpočet a nápady kolem devátých tříd vyvolávají opačný dojem. Michal Kaderka teď premiérovi poslal mimořádně ostrý vzkaz.
Školství má být vládní prioritou, jenže rozpočet a nápady kolem devátých tříd vyvolávají opačný dojem. Michal Kaderka teď premiérovi poslal mimořádně ostrý vzkaz.
Andrej Babiš má za sebou další školní den, jen místo žákovské knížky přišel rozhovor, který se čte jako mimořádně nepříjemné vysvědčení. Jak v neděli 6. září uvedly Novinky , předseda Učitelské platformy Michal Kaderka premiérovi vytkl, že školství podle něj nerozumí, nemá pro něj jasnou vizi a vzdělávání posuzuje příliš účetním pohledem.
Je to politická situace skoro učebnicová. Vláda mluví o vzdělávání jako o prioritě, ale priority mají v českém rozpočtovém folkloru zvláštní vlastnost: čím častěji se o nich hovoří, tím pečlivěji je pak občan hledá mezi čísly. U školství se nyní hledá s lupou a zatím to nevypadá na jednoduchou maturitní otázku.
Kaderkova kritika přichází ve chvíli, kdy návrh rozpočtu ministerstva školství pro rok 2027 počítá přibližně s 287,9 miliardy korun. Jak tento týden zveřejnil iROZHLAS, ministr Robert Plaga upozorňuje, že na povinné výdaje stále chybí zhruba šest miliard. To už není slovní přestřelka, ale aritmetika, která se odmítá smát.
Priorita na tabuli, miliardy hledají cestu do třídy
Ve Strakově akademii tak vzniká pozoruhodný nový předmět: slovní zásoba bez odpovídajícího rozpočtového cvičení. Žák napíše „priorita“, učitel se podívá do přílohy státního rozpočtu a začne pátrat, zda se slovo náhodou nepřekládá jako „uvidíme v dalších letech“.
Právě rozpočtová čísla jsou pro Kaderkovu výtku nejtvrdším podkladem. Plaga po jednání s prezidentem Petrem Pavlem znovu zdůraznil, že investice do vzdělání má být vysoká a že se zemi vrací v ekonomických i celospolečenských přínosech. V překladu do školní řeči: stát dobře zná správnou odpověď, jen ji zatím nedokázal celou napsat do rozpočtového testu.
Na papíře je přitom budoucnost učitelů napsaná téměř slavnostním písmem. Vládní závazek počítá s tím, že na konci volebního období má průměrný učitelský plat dosáhnout 75 tisíc korun a nástupní 50 tisíc. Realita však zatím připomíná školní nástěnku s heslem „Cíl máme“, pod kterou někdo zapomněl připevnit mapu. Zároveň se mluví o naplnění zákonného rámce navázaného na 130 procent průměrné mzdy. Cíl se tedy vejde na jeden řádek; účet už potřebuje několik stran a velmi trpělivého kalkulátora.
Kaderka navíc připomíná, že problém nezačal až s nynější vládou. Relativní financování vzdělávání klesalo už za předchozího kabinetu. Současná vláda tedy školství nezdědila v naleštěné vitríně, jenže právě proto její slib obratu zněl tak významně.
Tady už se ironie vyrábí skoro sama. Stát léta opakuje, že bez vzdělaných lidí nebude konkurenceschopný, a pak každé rozpočtové kolo připomíná boj o poslední pastelku ve sborovně. Pointu dodává veřejná správa bez autorského příplatku. A pak přišel nápad s devátými třídami. V politické laboratoři se objevila představa, že by zkrácení základní školy mohlo přinést obrovskou úsporu. Na chvíli to vypadalo, že se modernizace vzdělávání dá zvládnout nejrychlejší českou metodou: jednu třídu prostě škrtneme a prohlásíme to za reformu.
Devátá třída jako rozpočtové kouzlo za 50 miliard
Jak na konci července popsala ČT24 , o zrušení devátých tříd veřejně mluvili Tomio Okamura i Andrej Babiš. Ministr Plaga ovšem po prověření čísla ministerstvy označil uváděnou úsporu 50 miliard korun za nereálnou a po jednání s premiérem oznámil, že rušení devátých tříd není na pořadu dne.
Z hlediska politické komunikace to byl malý festival rychlosti. Nejprve atraktivní číslo, potom titulky, následně odborné přepočítávání a nakonec brzda od ministra, který má školství skutečně v pracovní náplni. Kdyby podobně probíhala hodina matematiky, učitel by nejspíš požádal třídu, aby nejdřív počítala a teprve potom hlásila výsledek.
Kaderka ovšem nejde jen po kalkulačce. V srpnovém rozhovoru pro Český rozhlas Plus vysvětloval, že vyškrtnutí devátého ročníku by zasáhlo strukturu celé základní školy a otevřelo otázku přesunu části vzdělávání na střední školy, podoby všeobecného základu i kapacit. To je přesně okamžik, kdy se politický slogan střetne s budovou školy, rozvrhem, učebními plány a počtem lavic. Zrušit jeden ročník zní na mikrofonu svižně. Přestavět kvůli tomu návaznost vzdělávání je už méně vhodné do krátkého videa, protože tam začne překážet nepříjemná disciplína zvaná důsledek.
Průzkum zveřejněný Českým rozhlasem Plus zároveň ukázal, že tři z pěti respondentů si zkrácení povinné školní docházky nepřejí a 81 procent dotázaných dává přednost změně obsahu výuky před zkrácením její délky. Veřejnost tedy v tomto případě nevypadá jako dav dožadující se okamžité amputace deváté třídy.
To samozřejmě neznamená, že česká škola nepotřebuje změny.
Znamená to pouze něco výrazně méně televizního: změna vzdělávací soustavy vyžaduje analýzu, návaznost a čas. Tři věci, které se do politického statusu vejdou hůř než věta o miliardové úspoře. Nejostřejší výtka proto míří spíš na způsob, jakým stát se školami zachází. V rozhovoru pro Novinky Kaderka popsal mezi učiteli výraznou nedůvěru vyvolanou opakovanými změnami, odklady a obraty. Škola přitom není mobilní aplikace, do níž lze každý týden poslat novou verzi a doufat, že uživatelé změny pochopí z ikonky.
Reforma na houpačce a učitelé jako mistři improvizace
Pro učitele je to zvláštní forma profesního tělocviku. Nejdřív se připravte na změnu, potom ji odložte, pak ji přepracujte, mezitím sledujte nový plán a hlavně působte stabilně před dětmi a rodiči. Stát tak někdy připomíná trenéra, který každých pět minut mění pravidla hry a diví se, že mužstvo už nereaguje nadšeným poklusem.
Příkladem jsou přípravné třídy, jejichž budoucnost prošla politickými obraty. Kaderka jejich zachování považuje za správné, zároveň však kritizuje prostředí, v němž školy musejí reagovat na rušení a následné vracení opatření. Tady není nutné grotesku domýšlet; administrativní choreografie si vystačí sama.
Stejně důležitá je debata o revidovaných vzdělávacích programech.
Školství už dávno neřeší pouze to, kolik let má dítě sedět v lavici, ale také co se během těch let skutečně naučí, jak bude pracovat s informacemi, digitálním prostředím a společenskými změnami. Zkrátit délku bez odpovědi na obsah by bylo něco jako zmenšit učebnici a oslavovat, že je lehčí do aktovky.
Kaderka upozorňuje také na český formalismus, kdy reforma může existovat v dokumentech, ale její skutečný dopad do výuky je jiná otázka.
V Českém rozhlasu Plus připomněl zkušenost s rámcovými vzdělávacími programy a zdůraznil, že důležité není pouze reformu vytvořit, nýbrž dostat ji skutečně do škol. To je pro politiku nepříjemné hlavně tím, že několik let systematické práce se fotografuje podstatně hůř než slavnostně podepsaný dokument.
A právě zde se láme hranice mezi legitimní politickou vizí a marketingovou improvizací. Premiér samozřejmě může a má otevírat diskusi o školství; patří to k jeho odpovědnosti. Poněkud dražší legrace začíná ve chvíli, kdy veřejná debata předběhne analýzu a čísla dostanou roli rekvizit.
Kaderkův útok proti Babišovu pohledu na vzdělávání je mimořádně ostrý, pod ním ale leží širší spor o to, kdo má určovat směr školství a na základě čeho. Není to jen souboj jednoho pedagoga s jedním premiérem. Je to střet dlouhodobého systému s politickým časem, který občas působí, jako by měl pololetní prázdniny každých čtrnáct dní.
Školství přitom nemá luxus restartu po každých volbách. Dítě, které dnes nastoupí do první třídy, nebude čekat, až se stát rozhodne, která reforma byla skutečně míněna vážně. Jeho školní roky poběží bez ohledu na koaliční tabulky, tiskové konference i momentální algoritmus sociálních sítí.
Vysvědčení, které neokecá žádná tiskovka
Proto je celé Kaderkovo „vysvědčení“ pro vládu nepříjemnější než běžná politická přestřelka: rozpočet lze přepsat, status smazat a návrh stáhnout. Důvěra lidí, kteří mají změny ve školách skutečně provést, se však opravuje pomaleji než tabulka v excelu.
Babiš nemusí znát metodiku každé vyučovací hodiny a nikdo rozumný po premiérovi nechce, aby suploval aprobovaného pedagoga. Od předsedy vlády se ale čeká něco jiného: aby zásadní návrhy pro vzdělávání nevstupovaly do veřejného prostoru dřív, než projdou alespoň základní odbornou kontrolou. Stejná odpovědnost leží i na ministrovi školství. Plaga už ukázal, že je připraven některé politicky atraktivní nápady korigovat, včetně představy padesátimiliardové úspory za deváté třídy. Teď přichází disciplína méně vděčná pro kamery: zajistit financování a udržet reformní směr.
Učitelé mezitím nepotřebují další slavnostní větu o tom, že jsou páteří budoucnosti. Potřebují vědět, co bude platit, z čeho se to zaplatí a zda pravidla přežijí déle než jednu politickou sezonu. Páteř totiž není dekorace do programového prohlášení; když ji neustále ohýbáte, systém začne kulhat.
České školství má dost skutečných problémů na to, aby si nemuselo vyrábět další politickými zkratkami. Kapacity středních škol, odměňování, podpůrné profese, obsah výuky či pomoc znevýhodněným školám jsou doložená témata, která nelze vyřešit jedním škrtem. Právě proto potřebují politiku, která vydrží déle než virální video. A tak po Kaderkově kritice nezůstává nejdůležitější otázka, zda si Andrej Babiš zaslouží satirickou pětku. Podstatnější je, zda vláda dokáže proměnit slovo „priorita“ v něco, co ředitel školy pozná i bez tiskové zprávy. Děti totiž nechodí do školy kvůli politickým sloganům a učitelé nemohou učit z příslibů. Jestli stát chce vzdělání skutečně stavět vysoko, musí to být vidět v rozhodnutích, penězích i předvídatelnosti. Vysvědčení nakonec nevystaví Kaderka ani opozice — vystaví ho roky, které dnešní žáci ve školách právě prožívají.
